Laponsko

Stručná data

Finsko je členem EU
Oficiální název: Finská republika
Hlavní město: Helsinky
Rozloha v km2: 338 145
Počet obyvatel: 5 124 00
Hustota zalidnění: 15,2 obyvatel na km2
Politický systém: republika
Náboženství: křesťané (92% luteráni, 1,1%pravoslavní)
Měna: 1 euro = 100 centů
Jazyk: finština a švédština(úřední),laponština
Roční příjem na hlavu: 19 048 USD
Čas: vždy plus jedna hodina,střídá se letní čas se zimním.

_Laponsko (laponsky Sápmi, švédsky Lappland, norsky Sameland, finsky Lappi) je oblast tradičně obývaná Laponci (Sámové). Leží v severní Evropě a zahrnuje severní část Skandinávie (Norsko, Švédsko a Finsko) a poloostrova Kola v Rusku.
S postupem času, jak hranice mezi severskými státy mizí a hranice s Ruskem se stává také otevřenější, se části Laponska stále více integrují. Týká se to nejen původních Laponců (Sámů), ale také nelaponského obyvatelstva a většiny, která sice má laponské předky, ale již se sociálně identifikuje jako součást národního státu, ve kterém žijí. Za Laponce se počítají jen kulturně neasimilovaní Laponci. Za hlavní město se považuje Rovaniemi.

Trasa busem - 3000km, Praha- Polsko-trajekt-Švédsko, Finsko - Laponsko - Saariselka

Saariselkä - Trasa: odjezd k ruské hranici - ráno výjezd podel řeky Suomujoki

Finské běžkařské putování jsme zahájili na hranici s Ruskem východně od naší zájkladny - Saariselky. Plnou polní naložit na boby křižmo kotvené k pasu a jede se. Nemá snad cenu se ani rozepisovat, níže je dostatečné množství informací z příprav na cestu či z netových pramenů. Zážitek to byl luxusní, představa putování v odlidštěné sněhobílé sluncem prosluněné krajině, kde se krčí pokroucené břízy a jeřáby, kde borovice skoro až v bonsajových siluetách lemují zátoky řek, neměla chybu. Mínusové teploty až - 33 °C, průměrné kolem -10-20 °C nejsou nakonec až zas tak vražedné, jde o suchý mráz, snad jen dech místy při rychlejším pohybu trochu v plicích zadrhne :). Po celodenním putování po jezerech a toku řeky vás při západu slunce konečně zahřeje pohled na cílený skromný ale úžasně útulný srub nad řekou. Nezbýbá nic, než nařezat a nasekat dříví (místní výbava zásadně Fiskars) zatopit, zvednout teplotu v místnosti z -10 na příjemných + 25 °C, hodit do kastrůlku domácí vyuzenou klobásku, mít s sebou krémžskou hořtici s chlebem, ve vývaru ještě uvařit nějakou tu polívčičku, rozložit si spacák a příjmně užívat klidu a pohody, dát partičku karet.... Pokud má člověk štěstí a jde zrovna o jasné noci na WC nedaleko srubu, mihne se mu nad hlavou zelený pás polární záře .... viď Radku, takové pohyblivé hoodně divoké čmouhy..a tak. Pokud bych se měl zmínit o tělesné hygieně, tak musím konstatovat, že ta touha po dvou dnech skutečně vyvstane a "mytí" sněhem v -20° je tedy skutečně divočina! - sníh né a né roztát i v těch nejintimnějších místech :). Mytí nádobí - obzvláště toho kovového je také dobrodružstvím, neustále je nutné odtrhovat vydličku, či nůž z ruky, stále vše neúnavně přimrzá. Pokud se pak člověk pohybuje kolem městečka, jsou zde naopak luxusní nekonečné běžecké trasy....

Ještě bych rád zmínil Martina Hrubého - vůdce skupiny, vytvořil výborné a pohodové zázemí, takže nedocházelo k žádným stresům, GPS fungovalo bezpečně .... takže díky, díky !!, kéž-by zase něco příště !!

Sruby:
Sruby jsou rozděleny na 3 skupiny:
PÄIVÄTUPA - denní srub
AUTIOTUPA - srub k přenocování zdarma
VARAUSTUPA - srub k přenocování za poplatek (klíč nutno předem vyzvednout v Saariselce).Denní sruby jsou v nejbližším okolí Saariselky, jsou mezi nimi kratší vzdálenosti (cca 5 km) a slouží spíše k nouzovému přenocování na lavicích pro menší počet osob.
Mezi ostatními sruby (autiotupami) jsou vzdálenosti větší (cca 10-15 km) a tyto jsou vybaveny palandami pro 8-10 osob (karimatku a spacák nutno mít s sebou).

Sruby na trase jsou vybaveny kamny na dřevo (zásoby dřeva v dřevníku, nutné nasekat připravenou sekerou), propanbutanovým vařičem a základním nádobím (hrnec, pánev, konvice, kbelík na vodu apod.). S sebou nutné vzít jídelní potřeby (ešus, hrnek, lžíce, nůž,...). Na srubu není elektrický proud, nutné vzít s sebou svíčky a baterku (nejlépe. čelovku). Pitná voda je v blízkosti srubů z potoka či jezera, příp. ze sněhu. Pro putovní variantu doporučujeme na cestu sbalit pouze lyžařské boty i pro chůzi v okolí srubu (dřevo, voda, WC) boty a event. další zavazadla nepotřebná k putování je možné zanechat po dobu putování v autobuse. Pro pobyt na srubu jsou vhodné lehké přezůvky (pantofle, bačkory,...).

Při západfu slunce nacházíme srub nad jezerem - Snellmaninmaja

a následující den po dalších cca. 10 hodinách putování - srub Porttikoski

Nejpopulárnější sruby mívají část odemčenou i část uzamčenou. Rezervaci uzamčené části lze za poplatek zařídit v informačním centru v Koilliskaira . Ke standardnímu vybavení patří kamna, sporák na plyn, dřevo, sekera, kadibudka s pytlem pilin, pár kýblů a sem tam nějaký ten hrnec. V blízkosti chatiček se věšinou nachází řeka nebo jezero, jejichž ledovou pokrývku lze s trochou vytrvalosti prosekat až k pitné vodě. Naleznete-li v blízkosti vodní plochy ještě další malý domeček (a není-li to dřevník) podařilo se vám narazit na jeden ze srubů s finskou saunou a to je teprve luxus! Před použitím je dobré se nechat instruovat domorodcem.
Každá z chatiček nese většinou dlouhé, ztěžka vyslovitelné a téměř nezapamatovatelné jméno. O chatičky se stará národní park, takže jsou věšinou luxusně udržované, což ovšem neplatí o chatičkách patřících sobím mužům. Čím dále se chatička nachází od frekventovaného okruhu Saariselkä - Luiro a zpět, tím větší zážitek je jí obývat a tím větší je také pravděpodobnost, že v ní něco z komfortního vybavení bude chybět. V blízkosti chatiček se věšinou nachází řeka nebo jezero, jejichž ledovou pokrývku lze s trochou vytrvalosti prosekat až k pitné vodě.

Pár informativních slovíček ........
- Kämpän nimi = jméno chatičky
- Tyyppi = typ chatičky
- AT =otevřená chatička v péči národního parku
- at = otevřená chatička v péči někoho jiného než NP
- kammi = malá útulnička z rašeliny, otevřená
- pk = otevřená chatička v péči sobařů
- VT = uzamčená chatička, rezervace možná v Koilliskara Visitor Centre
- VK = uzamčená chatička
- PT = chatička určená především k odpočinku jednodenních výletníků, v přespání však nic nebrání
- Koko = kolik se tam vejde lidí (pohodlně)
- K/T = způsob vytápění
- K = kamna = ani si nevšimnete, že venku je -20
- T = krb = ráno budete ze spacáků odlupovat led

- Kaasu = plynový vařič
- on= ve srubu je plynový vařič
- = ve srubu není plynový vařič!
- Vesi = odkud lze získat pitnou vodu
- järvi = jezero
- joki = řeka
- puro = potok
- lähde, kaltio, hete = pramen
- Sauna = jásej polárníku! U chatičky se nachází sauna!
- Talvi = je-li srub použitelný i v zimě
- ok = ve srubu je možno přečkat i ty nejtužší laponské mrazy
- ei = srub není zrovna to nejvhodnější místo pro přenocování uprostřed zimy
- V NP Urho Kekkonena jsou chatičky rozmístěné většinou ve vzdálenosti denního výletu. Sruby se dělí na několik druhů:
- Autiotupa - srub otevřený kdykoliv všem příchozím.
- Varaustupa - uzamčený srub, u kterého je nutná rezervace předem.
- Kammi - primitivní přístřešek s kamny.
- Kota - laponské týpí z rašeliny.
- Päivätupa - chatička v okolí civilizace, určená k odpočinku výletníků. V přespání však nic ani nikdo nebrání, jen je třeba počítat s večerním a ranním provozem.
- Porokämppä - chatka patřící sobařům, taktéž otevřená příchozím. .

Odpočinkový cca. půl denní přesun do srubu Lankojärvi

__Srub Rautulampi

Ve srubech platí několik méně či více neobvyklých pravidel, která se vyplatí dodržovat, nechcete-li, aby na vás otužilý Fin v noci otevřel dveře.

- Větší skupiny putujících polárníků by měly používat rezervované chatičky nebo si vzít stan, jinak jim v případě obsazeného srubu hrozí nemilosrdné vyhoštění a noc v iglů, podaří-li se jim ho postavit.
- Zůstávat v chatičce déle než jednu noc se považuje přinejmenším za neslušné.
- V případě zaplněné chatičky má právo na přenocování poslední a tudíž nejvíce unavený příchozí! Většinou ovšem přijdete na to, že i ta nejmenší chatička se dá nafouknout do neuvěřitelných rozměrů.
- Domorodci si nechávají vše kromě spacáku venku, i my jsme časem zjistily, že je to nejpraktičtější opatření (až na zmrzlou zubní pastu).
- zásoby dřeva a plynu se stará národní park. Palivem není radno plýtvat, jinak se nedostane na další badatele.
- Vhodné je nařezat nejméně tolik dříví, kolik člověk spotřeboval. Jako bonus můžete za dlouhých večerů zkusit připravit finská ozdobná zápalná polínka, podaří-li se vám to, potěšíte příštího obyvatele.
- I když se u některých chatiček nalézají kontejnery, je zvykem si odpadky odvážet a pálit co jde.
- V chatičkách se nacházejí návštěvní knihy, které poskytují vděčnou večerní zábavu a (je-li člověk vyzbrojen finským slovníkem a trochou trpělivosti) užitečné informace. Ovšem jde především o informace, kdo kdy kde a kam vyrazil kvůliva bezpečnosti.
- Domorodé instrukce k použití sauny jsou nedocenitelné.
- Jídlo nalezené v chatičce je možno adoptovat. Stejně tak je možné i přebytečné jídlo zanechat.
- Pozor na supermyši polární!

Vybavení:
Batoh, spací pytel, karimatka, potřeby na vaření, teplé oblečení, plavky (do bazénu v Saariselce), běžky (na delší přechody vhodnější širší turistické), vosky, sluneční brýle, baterka, svíčky a sirky, materiál na drobné opravy (lepicí páska, šňůrky, nůž, šití apod.), lékárnička (s užívanými léky, náplastmi apod.). Vhodný i plastový bob (možno zapůjčit).
Doporučené potraviny:
Větší množství čaje (též termosku), cukru, citrónu, těstoviny, rýži ve varných sáčcích, polévky v prášku, rychle připravitelná jídla, obilné kaše, müssli, tatranky, čokolády, trvanlivý salám, špek, rybičky, chléb, suchary apod.
Hygiena:
U některých srubů je k dispozici zdarma sauna. Teplou vodu k hygieně či přeprání drobného prádla je nutno ohřát na kamnech ve srubu.
Podrobné doporučené vybavení ... zde

Návrat do základny - běžkařské tratě okolo Saariselky

Finské Laponsko - podrobněji .... Tato turistická oblast se prostírá zhruba na sever od ústí řeky Kemi až po nejsevernější končiny Finska. Laponsko však není přesně vymezeným zeměpisným pojmem: původně šlo o území severně od obdělávané půdy, dnešní hranice provincie Lappi ve Finsku prochází asi 100 km jižně od polárního kruhu; hranice etnograficky chápaného Laponska (kde žijí Laponci a je užívána laponština) prochází asi 150 km nad polárním kruhem, z hlediska přírodovědného však ještě asi o 100 km severněji. Přestože vzdálenost mezi nejjižnější a nejsevernější částí není relativně velká (cca 500 km), krajina doznává výrazných změn směrem od jihu k severu. Na jihu je stejně rovinatá jako většina Finska, kdežto asi po 100 km na sever od polárního kruhu začíná přibývat zaoblených pahorků a širokých bezlesých prostorů, mokřadů a rašelinišť. Ubývá souvislých lesů a vysokých stromů a krajina nabývá lesotundrový ráz s řídkými porosty smrků, výše pak s nízkými pokroucenými břízami, jeřáby a plazivými vrbami. Národní parky Pallas-Ounastunturi, Lemenjoki a Urho Kekkonen se mohou pochlubit horami 500 až 800 m vysokými, odkud - protože jsou bez stromů - se naskýtají daleké rozhledy po okolní subpolární divočině. Tu a tam zakrouží dravec, převládá ticho a klid. Řídne silniční síť a sídla jsou od sebe vzdálenější. Průměrná hustota zalidnění je malá: 2 obyvatelé na 1 km2. Typických Laponců neuvidíme tolik, jak bychom očekávali, protože v letní sezóně žijí se svými sobími stády mnohdy ve vzdálenějších končinách. Nejčastěji je najdeme s jejich stany a stánky se suvenýry, jež sami vyrábějí, při hlavních komunikacích a ve větších sídlech. S prvním laponským stanem a se soby se můžeme setkat přímo na polárním kruhu několik málo kilometrů severně od Rovaniemi, největšího města a administrativního střediska finského Laponska. To je pozoruhodné už tím, že jeho obytné čtvrti skládající se z nízkých dřevěných domků jsou postavené v lese, kde se prakticky ztrácejí z dohledu. Asi 3 km severně od města leží na polárním kruhu turistická atrakce Joulupukin Pajakylä ("vesnička Vánočního mužíka", jakéhosi finského St. Clause) s bohatou nabídkou laponských suvenýrů. Laponsko je ideální končinou pro milovníky krásné a drsné přírody bez lidí, pro pěší turisty, vodáky, rybáře a optimisty, kteří věří v nálezy zlata, budou-li se několik dní věnovat rýžování písčitých nánosů tamních řek a potoků. Poutník zde najde malé prázdné chatky rozmístěné v určitých vzdálenostech (obvykle jednodenního pochodu), kde může bezplatně přenocovat. Pro pohodlnější byly v častěji navštěvovaných místech postaveny chatové osady se vším komfortem, odkud mohou podnikat zajímavé túry do okolí. Optimální dobou k návštěvě Laponska jsou červenec a srpen, kdy denní teploty nezřídka přesahují 20 - 25o C. Nejdelší polární dny jsou však v červnu, resp. Od konce května do prvních dnů červencových. Z vrcholu Aavasaksa, ačkoli leží jižněji, než je polární kruh, je půlnoční slunce viditelné 21. června. V tu dobu ostatně i ptačí zpěv zde utichá až kolem 24. hodiny a nesměle začíná asi od 1 h po půlnoci. Kdo někdy spal v Rovaniemi v tomto období v hotelu při otevřeném okně (teplota i v noci se někdy blíží 20o C) nebo ve stanu, jistě se na to dobře pamatuje. Podzim přichází v Laponsku velmi brzy a někdy již koncem srpna a v září nutno počítat s velmi chladnými nocemi, popř. s prvními mrazíky a na konci září s prvním sněhem. Tehdy zde turistická sezóna končí a příroda i lidé se připravují na dlouhou polární zimu.

LAPONŠTINA (sámština, dříve též loparština)
Jazyk ugrofinské větve uralských jazyků. Mluví jím přes 50 tis. osob v sev. oblastech Norska (30 tis.), ve Švédsku (15 tis.), Finsku (5 tis.) a Ruska (1 tis. na poloostrově Kola). Dělí se na tři skupiny značně odlišných nářečí: severní (norsko-sámská, a to horská záp., vých. a jižní v sev. Norsku, Švédsku a ve Finsku; lule-sámská a pite-sámská v sev. Švédku a Norsku), jižní (ume-sámská a jižní ve Švédsku a Norsku) a východní (inari-sámská v severových. Finsku a kolská v Rusku). Nejst. památky jsou ze 17. století. L. má několik spis. jazyků: norsko-sámský (Norsko, Finsko) na základě vých. (od 19. st.) a již. horského nářečí (od 50. let 20. st. ve Švédsku a Norsku), lule-sámský ve Švédsku a ve 30. letech byl i kolsko-sámský spis. jazyk. Od r. 1934 vychází ve Fisnku jediný lap. časopis.
L. má složitý systém samohlásek, mnoho dvojhlásek; souhlásky jsou krátké a dlouhé, v záp. a již. nářečích silné (s přídechem) a slabé. Velmi rozšířené je střídání hlásek ve slovech, které má mluvnický význam. Je to aglutinační jazyk s rozvinutým ohýbáním, užívá předložek i záložek. Podst. jméno rozlišuje 8 - 9 pádů, sg. pl. a přivlastňovací tvary. Sloveso má 3 osoby, číslo, přít. - budoucí a 3 min. časy, 4 způsoby (včetně způsobu možnosti) a rod. Slovosled v prosté větě je velmi volný. Slovní zásoba je ugrofin. původu, historicky je velmi blízká baltofin. jazykům, některá slova jsou společná se samodijskými jazyky. Mnoho výpůjček je z finštiny a obou severských germ. jazyků. Píše se latinkou.

Laponsko není Laponsko
I když je velmi daleko. Až za polárním kruhem. Původně to byly všechny oblasti na sever od polárního kruhu, dnes se tato hranice posunula ještě o něco severněji a zúžila na oblast, kde žije necelých 100.000 posledních lapů. Laponsko nemá hranice, stejně tak, jako nemají hranice třeba Alpy, avšak setkáte se s ním jak v Norsku a Švédsku, tak i ve Finsku a dokonce v Rusku. Pokud byste nevěděli, že jste se ocitli v Laponsku, sotva to poznáte, neboť v rozlehlých tundrovitých plochách a lesech je hustota osídlení téměř neměřitelná a typický Laponec nechodí zrovna denně ve slavnostním kroji.
Ocitnete-li se v Laponsku v zimě zčista jasna za pár hodin letu z Čech, je téměř jisté, že přiletíte za tmy. Pokud na Vás čeká doprovod a poveze Vás autem desítky minut zasněženou, tu pohádkovou, tu drsnou pustinou, přestáváte přemýšlet, kam jste se to dostali ? protože to nevíte a teprve ráno po probuzení začnete krok po krůčku, písmenko po písmenku poznávat novou abecedu života na dalekém severu.

Laponci v Norsku
Laponci (Saamové či Lopaři) jsou etnickou menšinou, která dnes v Norsku kromě oblastí severně od polárního kruhu sídlí i v jižnějších částech země. podle posledních odhadů je Laponců celkem asi 60 000 až 100 000, asi 40 000 jich žije v Norsku.
Laponci byli původně vyznavači šamanizmu, ovšem již velmi dávno se začaly projevovat snahy o jejich pokřešťanštění a první kostely se v jimi obývaných oblastech začaly stavět již ve 12. století. Laponci byli kočovníci, kteří se neohlíželi na velmocenskou politiku, a tak se svými stády sobů v cestě za pastvou klidně překračovali státní hranice. Od středověku až téměř do současnosti byl tento národ soustavně diskriminován. Ke změně došlo až v 70. letech našeho století, a to v souvislosti s výstavbou přehrady na řece Alta, při které měly být zatopeny obrovské plochy pastvin. Tomu již Laponci nechtěli jen nečinně přihlížet, a tak se otevřeně vzbouřili.
Dnes má každý Laponec právo navštěvovat školu s laponským vyučovacím jazykem a podle zákona přijatého v roce 1988 se norský stát zavázal, aby si tato etnická skupina udržela svůj jazyk, kulturu i tradiční způsob života. V roce 1989 byl také ustaven laponský parlament (Sameting) přímo volený všemi Laponci. Sídlí v městečku Karasjok v kraji Finnmark. Jeho vliv na celonorskou politiku je sice mizivý, ale dnes již nelze v Oslu přijmout žádné zákony týkající se Laponců, které by Sameting předem neposvětil.
K velkým změnám došlo i v chovu sobů, který je vedle rybolovu hlavním zdrojem obživy Laponců. Produkce sobího masa sice tvoří jen 1 % celkové norské produkce masa, ovšem poptávka po něm stoupá, a tomu se musí přizpůsobit i chovatelé sobů.
Mladí Laponci využívají možností studia v Tromso nebo v Oslu, přičemž není vůbec jisté, zda se budou chtít vracet do svých rodných končin. Na druhé straně si i Laponci dosud žijící v kraji Finnmark začínají uvědomovat, že jsou zajímaví pro turisty, takže kdo má zájem o staré laponské tradice, má kde se s nimi v zimních měsících blíže seznámit.

Celkem Laponců asi: 60 000 - 100 000, z toho v Norsku 40 000 - 45 000 (nejvíce v kraji Finnmark - asi 25 000), ve Švédsku 17 000, ve Finsku 5 700 a v Rusku asi 2 000.
Laponec je osoba, která:
-užívá Laponštinu jako svůj první jazyk jehož otec, matka nebo prarodiče
užívají Laponštinu jako první jazyk
-se považuje za Laponce
-má otce nebo matku, která splňuje výše zmíněné podmínky.

Kultura Laponců:
Yoik = původní forma laponské hudby (rytmicky zpívané básně nebo poetické písně). Každý zpěvák si vytváří svou variaci.
Laponci mají velký počet legend. Některé byly vydány v knize "Lappisk eventyr og sagn" (Laponské pohádky a legendy) J. K. Qvistadem.
Před r. 1900 byly v Laponštině psány pouze náboženské texty, slovníky a jazykové příručky. První novelu v Laponštine napsal Anders Larsen - "Baeivve-Algo".
Další současní autoři: Nils Viktor Aslaksen, Rauni Magga Lukkari, John Gustavsen a Ailo Gaup.
Laponské noviny a časopisy jsou vydávány od r. 1870. Př. "Sámi Áigi" je vydáváno v Karasjoku od r. 1979.
Laponská divadelní skupina byla založena v Kautokeinu v r. 1979 a jmenuje se Beaivváš.
Duoidji = laponská řemeslná výroba.
Kurzy Laponštiny: univerzita v Oslo, v Tromso, fakulta v Kautokeinu (zal. 1989), další kurzy v Altě, Bodo, Levangeru a Nesně.

Chov sobů:
Mláďata sobů se rodí koncem května a během několika málo týdnů jsou schopna vyrazit na pastviny.

Laponci ve Švédsku:
Většina laponských dětí navštěvuje normální švédské školy. V r. 1992 bylo v 6 laponských školách zapsáno pouze 123 žáků. Důvody: veliké vzdálenosti do školy, různé dialekty Laponštiny, staré učební materiály v Laponštině.
Organizace:
Svenska Samers Riksfjorbund (SSR), Sameatnam, Sameting (parlament).
Volby do parlamentu se konají každé 4 roky, první volby byly 16. 5. 1993.

Cesta přes území Švédska - noční Štockholm udělal dojem

LOS EVROPSKÝ
Délka těla losa dosahuje 2 - 3 m, výška v kohoutku 180 - 235 cm. Dospělý
samec váží 220 - 450 kg, někteří jedinci i 500 kg. Samice je menší, 275 - 375 kg. Mají šedohnědou až černou srst. Hlava je velká, protáhlá, zakončená silným přečnívajícím horním pyskem.
Velké paroží - lopaty - vážící až 20 kg každoročně shazují.
Živí se rostlinnou potravou.
Samice jsou březí 36 týdnů, rodí v květnu - červnu a to 2 - 3 mláďata.

Sobi
Jediný živočišný druh, kde má parohy jak samec tak samice. Shazují je 1 x do roka, zhruba v květnu. Zabíjí se v říjnu, kdy mají nejvyšší váhu. Ze sobí kůže se vyrábějí boty i kalhoty (ty vydrží 1 rok).

Ještě snad něco k polární záři ... zde