...po dvaceti pěti kilometrech jízdy v dešti večeříme na místním koupališti ve Křtinách....po krátké snídani navštěvujeme Chrám Jména Panny Marie ve Křtinách - další ze Santiniho hi-lightů....

Chrám Jména Panny Marie ve Křtinách

První písemná zpráva o Křtinách je v imunitní listině papeže Řehoře IX. z roku 1237, kde jsou uváděny jako majetek kláštera v Zábrdovicích. V letech 1210 - 1423 jsou zmínky o premonstrátském ženském klášteře . V tomto roce měl být zbořen husity. Před výstavbou dnešního chrámu zde stávaly dva středověké kostely. Starší, poprvé připomínaný v roce 1299, druhý gotický v 15. století.
Oba kostely byly kolem roku 1650 přestaveny a zvětšeny. Výstavba celého poutního komplexu byla etapovitá a zahrnovala kněžskou rezidenci, kapli sv. Anny a vlastní chrám. Pod kostelem se nachází krypta s kostnicí, jejíž existence byla pozapomenuta a znovu objevena při rekonstrukci kostela. O nádherný interiér chrámu se podělili přední umělci své doby. Od 70. let prochází chrám dosud nejrozsáhlejší rekonstrukcí.V současné době požádalo brněnské biskupství pro tuto mariánskou svatyni o udělení význačného titulu "Basilika minor".
Poutě jsou od jara do podzimu, farní úřad vydává každoročně poutní kalendář..

fotodokumentaceZámek - V roce 1658 založena u poutního kostela rezidence Zábrdovického kláštera. V roce 1784 klášter zrušen a roku 1834 prodal náboženský fond křtinskou rezidenci i s klášterním panstvím Františku Xaverovi z Didrichštejna. Ten přestavěl část rezidence na zámek, v části byla roku 1784 umístěna fara. Vincenc z Bubna a Litic vybudoval v 70. letech 19. století východně od kostela ve svahu v nevelkém parku patrovou budovu nazývanou "nový zámek". Zámek (rezidence) dvoupatrová barokní budova na půdorysu písmene T, bočním křídlem s průjezdem spojen se západní částí kostela. Nový zámek patrová obdélníková architektonicky nevýrazná budova. Zbytek štukové výzdoby v rezidenci.

 

......pak už hurá do Moravského krasu směr Adamov. Jako první vás uvítá jedna s těch větších jeskyní - Býčí skála (významná archeologické naleziště sídliště paleolitického člověka)....ale s největší pravděpodobností se tam nedostanete...minete ještě pár jeskynních otvorů, které lemují trasu Josefovským údolím a narazíte na technickou památku - vysokou pec Františku......

STARÁ HUŤ U ADAMOVA

Objekty Staré huti jsou umístněny v Josefovském údolí u Křtinského potoka přibližně 3 km východně od Adamova. Objekty Staré huti jsou pozůstatkem hutnického komplexu, který zde nechal počátkem 18. století vybudovat kníže Jan Adam z Liechtensteina. Vysoká pec byla vystavěna v roce 1732, koncem 18. století pak byla přestavěna. Podnik se zaměřoval na výrobu pro armádu. Koncem 19. století však byl pro nerentabilnost uzavřen. V roce 1971 byla zahájena rekonstrukce areálu, který později převzalo Technické muzeum v Brně. Po dokončení byla v roce 1984 otevřena i expozice. Památkový areál státní technické rezervace Stará huť se rozkládá na ploše téměř 12 hektarů.

Dominantou celého areálu je vysoká dřevouhelná železářská pec, jejíž mohutná stavba o základně 12 x 12 m dosahuje desetimetrové výše. Expozici doplňují dvě menší pece na pálení vápna, rampy, bývalá modelárna nazývaná Kameňák a obytná budova. V budově bývalé modelárny je instalována expozice Železářství střední části Moravského krasu. Přízemí budovy je věnováno počátkům metalurgie železa, v poschodí je pozornost zaměřena na vysoké pece, které byly v Moravském Krasu budovány od poloviny 17. století, a zvláště pak vlastnímu objektu a provozu hutě. Jsou zde instalovány modely, z nichž mnohé jsou pohyblivé, ukázky místních rud, archeologické nálezy, litinové výrobky atd.Součástí aktivit TMB jsou experimenty taveb v replikách slovanských železářských pecí, které byly odkryty v okolí na více jak patnácti lokalitách. V areálu vzniká i muzeum kusových železářských pecí pod širým nebem. Další zajímavé informace o této kulturní památce se můžete dozvědět třeba zde.

Z technických objektů přímo spojených s pecí se zachovala část vodního náhonu vedoucí přímo pod tělesem pece a pozůstatky lednice (prostor vodního kola) jsou patrné jako zahloubení 15 * 8 m. Na obrázku (pohled od východu) je patrná poloha vodního kanálu pod vlastní pecí a napojení zavážecího můstku. Na hraně opěrné zdi jenaznačena i budova skládky rudy. Na dalším obrázku je pec ze stejného pohledu v řezu. Je zde patrná konstrukce Vnitřní vyzdívky a uspořádání v koruně pece. Jako moderní počin je možno považovat předehřev větru (vzduchu vháněného do pece). Dvě válcová čerpadla hnala vzduch potrubím nejprve do koruny pece, ve výměníku se ohřál převzetím tepla od kychtového plynu (plyn stoupající z pece - vysoký obsah CO, jedovatý, hořlavý) a teprve potom do dvou forem na východní a západní straně pece. Klenby po stranách pece sloužily jako přístup pro potrubí se stlačeným vzduchem, přední klenba sloužila jako pracovní přístup k peci. Zde se prováděl odpich surového železa a strusky. Situace je dobře patrná z půdorysu s částečným řezem..

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Výroba a zpracování železa

Železářské pece z doby římské bývají nalézány v sídlištních kontextech a ve větším počtu než pece z předešlého laténského období. Důvodem může být samotná konstrukce pece se zahloubenou nístějí, která se pod povrchem lépe dochovává.
Pec se skládá ze zahloubené nístěje a šachty, které mohou být buď volně stojící, nebo zabudované do stěny hutnické dílny. Nístěj se vyplnila slámou a klestím a do šachty byla vkládána střídavě ruda a dřevěné uhlí. Poté následovalo zapálení obsahu pece a dmýcháním byla v peci udržována požadovaná teplota. Vzduch byl do pece vháněn otvory v plášti pomocí měchů. Struska stékala do zahloubené nístěje a protékala skrz lupu (houbu) surového železa, která se vytvořila na rozhraní nístěje a šachty. Z důvodu potřeby vyjmutí železné houby musel být plášť pece porušen, částečně zničen a před další výrobou opraven nebo znova postaven. Často byly pece jen na jedno použití.

......pokud nebudete líní, vyšlápněte si kousek za Adamovem na Nový Hrad, je na něj vydáno stavební povolení, ideální příležitost se podívat na rekonstrukci bez dohledu památkářů - kastelán se fakt snaží a navíc je to prima chlapík, ještě chvíli a bude z toho úplně jiné stavení.....

Nový hrad (Ronov)

jehož zříceniny leží v katastru obce Olomučany, byl původně zeměpanským hradem. Vybudován byl ve 14. století, aby střežil strategickou cestu z Brna blanenským údolím; kolem hradu se vytvořilo rozsáhlé panství. Na počátku husitských válek zastavil král Václav IV. Nový hrad pánům z Boskovic, v jejichž držení zůstal až do vymření rodu v r. 1597; pak jej zdědili Lichtenštejnové.
V r. 1470 dobylo Nový hrad vojsko uherského krále Matyáše Korvína a od té doby chátral. Zpustlý hrad obnovili v r. 1493 bratři Dobeš a Beneš Černohorští z Boskovic, přičemž rozšířili jeho předhradí a učinili z něho opravdovou pevnost. Hrad pak odolával všem útokům až do r. 1645, kdy jej dobyli Švédové a zapálili.

K částečné opravě hradních zřícenin došlo už v r. 1655, z obavy před nájezdem Turků. V r. 1706 byla postavena nová věž náhradou za starou, zničenou při dobytí hradu Švédy. Při budování železnice v r. 1842 byla však částečně snížena z obavy, že by se mohla zřítit do údolí.
Z dochovaných zřícenin Nového hradu můžeme poznat jeho celkový gotický areál. Je rozložen na půdoryse nepravidelného mnohoúhelníka, dodnes obehnán mohutnými hradbami se střílnami a s příkopy. Přístup od západu je bránou s nápisem „Dobeš a Beneš z Boskovic a z Černé Hory“ i se znaky pánů z Boskovic a jejich manželek. Na hradním nádvoří jsou zbytky hranolové a válcové věže.

.....po zajištění lístků pro vstup do Macochy (prý je potřeba zamlouvat týden dopředu-asi nepodceňovat), jsme si projeli Suchý žleb s hromadou jeskyní, z některých šel, vzhledem k jejich délce, docela strach....

M a c o c h a

Punkva a Macocha, tato dvě slova známá po celém světě, symbolizující speleologickou problematiku celé severní části Moravského krasu, jsou bezprostředně spjata se jménem známého brněnského krasového badatele profesora Karla Absolona. Jemu se podařilo složitými technickými zásahy je překonat a postupně v letech 1910-1914 a 1933 zpřístupnit pro veřejnost.

Jde o nejvýznamnější turisticky zpřístupněné jeskyně Moravského krasu, které ročně navštíví statisíce návštěvníků.
Zatímco objev suché části Punkevních jeskyní a jejich spojení s propastí Macochou bylo vcelku nečekané, o objev a zpřístupnění podzemní Punkvy usilovaly generace krasových badatelů. Od nepaměti totiž lidé věřili, že vody Punkvy, které vyvěrají do Pustého žlebu a vody, které bylo vidět na dně Macochy z okrajů jejího jícnu, jsou totožné. Proto se různí odvážlivci pokoušeli s velice primitivními prostředky proniknout proti proudu podzemní Punkvy na dno propasti Macochy. Nejdále, 90 m od vývěru do Pustého žlebu, se na jednoduchém voru dostal v r.1857 za mimořádně nízkých vodných stavů Jindřich Wankel.

Rekord dr.Wankela zůstal dlouho nepřekonán, a to i díky tomu, že na přelomu století věnoval profesor K. Absolon pozornost jiným lokalitám. V r.1909 se mu podařilo proniknout do první části suchých Punkevních jeskyní a jimi v průběhu následujících pěti let až na dno propasti Macochy. Nové objevy byly průběžně zpřístupňovány, takže již v r.1914 mohli návštěvníci po upravených chodnících pohodlně procházet až na dno Macochy.

Pohled z dolního můstku do propasti Macocha
Punkevní jeskyně představují výtokové jeskyně podzemní řeky Punkvy, která svými zdrojnicemi zasahuje až do ponorových oblastí u Sloupu a Holštejna. Tvoří dvě rovnoběžné větve vybíhající z propasti Macochy. Severní větev, reprezentovaná suchou částí Punkevních jeskyní, tvoří několik dómů a chodeb - navzájem oddělených sifony. Jižní větví - macošskými vodními dómy - protéká podzemní Punkva, která je upravena pro přepravu návštěvníků na člunech. Asi 20 m pod hladinou Punkvy byly zjištěny další jeskynní chodby, trvale zaplavené vodami. Do objevených jeskyní byla později proražena štola, nynější vstupní prostora do Punkevních jeskyní. Touto štolou začíná návštěvní okruh dlouhý asi 1400 metrů. Nejprve vstupuje do Předního dómu (62 m dlouhého, 26 m širokého a 7 m vysokého) s bohatou krápníkovou výzdobou. Za ním následuje první sifon, Hlinité síně a Reichenbachův dóm, asi 40 m vysoká řícená prostora. Je Stalagmitovou chodbou spojena se Zadním dómem v nižší úrovni (33 m dlouhým, 27 m širokým a 26 m vysokým) s rozsáhlými sintrovými kůrami a pagodovitými stalagmity. Rovnoběžně se Zadním dómem probíhá Tunelová chodba s pravidelně okrouhlým příčným profilem, vytvořeným tlakovými vodami. Je ukončena druhým sifonem. Těmito prostorami, kolem význačných krápníkových útvarů Anděl a Baldachýn, vede turistická trasa na dno 138,4 m hluboké propasti Macochy, jejíž dolní část působí ohromujícím dojmem.

Převislé stěny se uzavírají ve zbytcích klenby původního obrovského dómu, jehož strop se probořil a podzemní prostora se tak otevřela na povrch. Severozápadní část dómu vyplňuje strmý suťový kužel, jihozápadní část je volná, ale dno je tu pokryto mocnými vrstvami písku, které zakrývají mohutné řícené skalní bloky. Při úpatí kužele vyvěrá z úzké puklinové chodby, nazvané Jalové koryto, řeka Punkva. Míjí Horní jezírko (hloubka asi 13 m) a vtéká do Dolního jezírka nadrženého pod protější stěnou. Dolní jezírko, (hloubka asi 30 m) vyplňuje vertikální komín, který souvisí s horizontálními odtokovými chodbami nižší úrovně. Jalové koryto je úzkými kanály spojeno s Červíkovými jeskyněmi, které představují vyústění Amatérské jeskyně na dno propasti Macochy. Dolní část Macochy je křižovatkou několika jeskynních chodeb. Některé jsou součástí nejnižší jeskynní úrovně, dnes trvale zaplavené vodami, jiné představují zcela jiné kanály, vzniklé

až po probořeni stropu macošského dómu. Největší z těchto jeskyní jsou jeskyně Trámová a Erichova. Erichova jeskyně je mohutná tunelovitá chodba, zčásti vyplněná sutí a světlými křemennými písky a písčitými jíly, podobného složení jako třetihorní sedimentární a zvětralinové výplně krasových prohlubní z okolí Petrovic. Z Erichovy jeskyně byla objevena níže položená Povodňová chodba, již dnes návštěvníci přicházejí ze dna Macochy k podzemnímu přístavišti. Nad mohutným portálem Erichovy jeskyně se klene zbytek klenby macošského dómu s odumřelými stalaktity a komínovitým otvorem, zvaným Pekelný jícen. Stěny dómu jsou porostlé mechy, lišejníky a chladnomilnými rostlinami různých druhů. Suťový kužel je neustále v pohybu. Sutě se svážejí zejména vlivem prudkého vzdouvání hladiny Punkvy a vyplavováním jemnozrnných sedimentů po silných deštích a prudkých oblevách, kdy rozkyv hladiny dosahuje až 8 metrů.

Horní část propasti tvoří velká nálevkovitá prohlubeň 174 m dlouhá a 76 m široká s otevřeným dnem. Stěny propasti jsou do hloubky asi 80 m svislé, níže převislé. Nejúchvatnější pohled do propasti je ze dvou vyhlídkových plošin Dolního a Horního můstku, které se nacházejí ve výšce 90 m a 138 m nad dnem Macochy. Horní část Macochy je porostlá listnatými a jehličnatými stromy a keři, které sestupují až k okraji převislých stěn dolní části propasti. Ve svislém řezu se tedy propast jeví jako obrovské přesýpací hodiny. Do skalních stěn v horní části Macochy ústí řada drobných jeskyní a otvor do puklinové Hankensteinovy propasti. Klimatické poměry Macochy se vyznačují výraznou teplotní inverzi (obráceným sledem teploty). Na dně propasti bývá v létě teplota kolem 10,5 0C při teplotě vzduchu mimo propast kolem 16 0C. V zimě je na dně propasti naopak mnohem tepleji než při jejich horních okrajích. Propast, jako ostatní podobné přírodní jevy, je opředena mnoha pověstmi. Jedna vypráví snad skutečnou příhodu sirotka z blízkých Vilémovic, jehož se chtěla zbavit zlá macecha a hodila jej proto do propasti. Dítě však uvázlo v křoví na stěně propasti, sousedé je zachránili a sami vykonali na bezcitné maceše spravedlivý soud. Svrhli ji do propasti, která se od té doby nazývala Macochou..

.....na druhý den máme naplánovanou prohlídku Sloupsko-šošůvských jeskyní a tak se Pustým, docela depresivním, žlebem přesouváme do vísky roku - Sloup.....

S L O U P

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1373, kdy jeho část držel Sulík z Konice. Část vsi patrně náležela k otaslavickému panství, protože ji po smrti svého nevlastního bratra Jana Pušky z Kunštátu nejml. zdědila jeho nevlastní sestra Machna z Valdštejna. Ta roku 1463 pohání Půtu ze Sovince a Doubravice, který v té době vlastnil hrad Holštejn, že jí protiprávně drží vsi Sloup, Šošůvku, Gadišinu, Bohdalůvku, Svatoňůvku, Vaňkouš, Hartmanice a les Bič.
Koncem 15. století měl ve Sloupu majetek Jakub ze Šárova, který ho prodal i s mlýnem roku 1491 Ludmile z Kunštátu, jež byla manželkou Vratislava z Pernštejna. Ves se tak stala součástí plumlovského panství. V roce 1587 koupil vesnice Sloup, Šošůvku a pustou ves Bohdalevsko Bernard z Drnovic na Rájci. Od této doby se stala obec součástí rájeckého panství, které vlastnili od roku 1667 Rogendorfové a od roku 1763 Salmové.
V roce 2000 získala obec 1. místo v 6. ročníku soutěže o titul Vesnice roku. Od 23. ledna 2007 byl obci vrácen status městyse

Zajímavosti
První autobusová linka začala jezdit do Sloupu v roce 1926.
Elektrifikace Sloupu byly provedena v roce 1922.
Místní rozhlas - 1948, první „staré“ koupaliště 1939.
První kolo v roce 1894, automobil 1903, radio 1924, mlátička 1890, šicí stroj 1879, secí stroj 1902, benzínový motor 1903, elektromotor 1910.
Obec měla několik včelařů, kteří začali péci perník. V této tradici se pokračuje dodneška..

SLOUPSKO-ŠOŠŮVSKÉ JESKYNĚ

Na severním okraji vápenců Moravského krasu, v blízkosti ponorů Sloupského potoka (Luhy) se v levém údolním svahu okrajového údolního polje otevírá 20 m široký a 8 m vysoký vchod do jeskyní Sloupsko-šošůvských. Jeskyně představují jedny z nejlépe zpřístupněných krasových jevů ve střední Evropě. Již v první polovině minulého století se v nich formovaly počátky speleolo-gického a archeologického výzkumu celého Moravského krasu.
Před vchodem do jeskyně se tyčí 20 m vysoká izolovaná skála, zvaná Hřebenáč, zbytek někdejší poloslepé stěny, která uzavírala údolí směrem do Pustého žlebu.

Současný vchod do jeskyň
Jeskyně tvoři souvislý systém horizontálních chodeb, síní a dómů vyvinutých ve dvou hlavních úrovních nad sebou, spojených podzemními propastmi hlubokými až 80 m. Svrchní - suchá úroveň je zpřístupněna pro veřejnost, nižší úrovní odtéká Sloupský potok směrem k propasti Macoše. V blízkosti vchodu do jeskyně se nacházejí ponory Sloupského potoka. Jimi vody mizí a objevují se až v nižší úrovni - ve spodních patrech. Jeskyně svrchní úrovně se nacházejí ve výšce povrchu sedimentárních výplní údolního okrajového polje, spodní jeskynní úroveň ve výši skalního podloží sedimentárních údolních výplní. Již v druhé polovině minulého století se nacházely ve Sloupských jeskyních četné kosterní pozůstatky velkých pleistocénních zvířat, zvláště jeskynních medvědů, jejichž kostry jsou nyní chloubou celé řady evropských muzeí. Ze Sloupských jeskyní pocházejí rovněž dvě unikátní kostry jeskynního lva a další četné nálezy diluviální zvířeny, které řadí tuto lokalitu mezi světové unikáty. V současné době Sloupsko-šošůvské jeskyně představují nejvýznamnější zimoviště netopýrů v Moravském krasu.
Celý komplex jeskyní můžeme rozdělit na čtyři základní části - jeskyně Nicová, Eliščina, Staré skály a Šošůvská jeskyně.

Hřebenáč
Nicová jeskyně je známa od nepaměti. Svůj název dostala podle bílé kašovité hmoty, pórovitého nezpevněného sintru, zvaného „nickamínek“. Dno jeskyně je v zadní části rozryto sondami z archeologických a paleontologických výzkumů, prováděných zejména v 70. letech minulého století.
Hlavní krápníkové útvary sloupské části jsou soustředěny v Eliščině jeskyni, objevené v roce 1879 místním občanem Václavem Sedlákem. Jméno dal jeskyni podle své manželky dr. Martin Kříž, který jako první jeskyni zkoumal. Ústředním tvarem je krápníkový útvar Vodopád a skupina krápníků Divadélko. Již v roce 1881 byla jeskyně krátkodobě elektricky osvětlena.

Eliščina jeskyně
Staré skály tvoří část jeskyně, která je známa již od nepaměti. Její největší prostorou je Hlavní síň, na jejímž dně se otvírá Stupňovitá propast, která zasahuje až k spodní úrovni horizontální jeskynní cesty Sloupského potoka. Hlavní síň je s přilehlou Trámovou a Gotickou chodbou úspěšně využívána pro léčbu nemoci horních cest dýchacích - speleoterapii. V Gotické chodbě dal v roce 1775 ze sintrového bloku uříznout Karel Salm dvě stolní desky pro rájecký zámek. Dalšími vertikálními spojkami s jeskyněmi spodní úrovně jsou Kolmá propast (hloubka 69 m) a její větev Postranní propast. Propastmi sestoupil poprvé roku 1748 vídeňsky fyzik a matematik J. A. Nagel do tehdy neznámých spodních pater. Od Kolmé propasti vybíhá chodba k vyhlídkovým můstkům nad nejmohutnější podzemní propastí Moravského krasu, propastí Nagelovou (hloubka 85 m).

Odtud vede cesta chodbou U Stříbrné skály, s krystalickou sintrovou výzdobou, do Šošůvských jeskyní, jejíž první část byla objevena v roce 1881 a v roce 1890 zpřístupněna pro veřejnost (největší podíl na tom měli členové rodiny Brouškovy).
Šošůvské jeskyně, zejména její část nazvaná Brouškova (nebo také Pohádková) síň, jsou přeplněny různými druhy krápníků, z nichž vynikají kulovité stalaktity. Kromě jiných krápníkových útvarů v ní nacházíme i symbol Sloupsko-šošůvských jeskyní, známý stalagmit Svícen, přenesený sem z nepřístupných prostor. Z Pohádkové síně vybíhá chodba k Černé propasti, objevené v roce 1910. Na jejím dně v hloubce 85 m se naposledy objevuje Sloupský potok. Odtud odtéká směrem k jihu (zatím jen z malé části známými), sifonovitými chodbami, které ve vzdálenosti cca 300 m ústí do západní větve Amatérské jeskyně, největšího jeskynního systému v České republice, který je však veřejnosti nepřístupný. Poslední větší zpřístupněnou prostorou Sloupsko-šošůvských jeskyní je Riegrova síň, poškozená řícením a sedáním sedimentárních vyplní. Východ z jeskyní je ve Staré šošůvské jeskyni u malého turistického Hotelu Broušek, 250 m jižně od jeskyně Kůlny. Ta vývojově náleží k Sloupsko-šošůvské jeskynní soustavě. Představuje jednu z nejvýznačnějších paleolitických stanic ve střední Evropě...

BOSKOVICE
-------------------------------------------
...Boskovické kvality nám nezůstaly utajeny a bylo to jedno z nejpříjemnějších měst na cestě, ubytovali jsme se a zašli na prohlídku města......

B o s k o v i c e (hrad)
zřícenina gotického, renesančně přestavěného hradu

Původní hrad pánů z Boskovic zaujal skalnatý vrcholek výběžku. Dochovala se z něj především zalamovaná plášťová hradba tvořící ovál o maximálních rozměrech přibližně 45 a 35 metrů. Směrem k sedlu na jihozápadě se hradba obracela tupým břitem, do jehož suterénu byla vložena okrouhlá cisterna na vodu. Na jihu a jihovýchodě byl k hradbě přistavěn čtyřprostorový palác se zalamovaným nádvorním průčelím. Jeho suterény jsou dnes zčásti zavalené, zčásti přístupné. Na severozápadě se dochovaly pozůstatky původního vstupu, přístupová cesta byla vedená spirálovitě přibližně ve shodě s dnešním průběhem, pomocí dřevěné rampy byla nejspíše vyvedena k portálu brány v obvodové hradbě jádra.
Tak alespoň vidí podobu nejstaršího hradu M. Plaček ve shodě s B. Samkem. Oproti tomu T. Durdík s P. Bolinou považují palác až za dílo vrcholně gotické přestavby Heralta z Kunštátu vynucené dobytím a pobořením hradu v markraběcích válkách před rokem 1389. Nepochybným dílem této přestavby je ve fragmentech dochovaná obkročná žebrová klenba sálu v prvním patře paláce. Přes nepravidelný půdorys místnosti si klenba zachovala pravidelný klenební obrazec, klenební žebra pak musela být do zdi zasekána v různých výškových úrovních. Toto řešení velmi připomíná klenby obvyklé pro dvorskou huť krále Václava IV., kterou mohl být Heralt z Kunštátu ovlivněn. Obdobné klenby mohly být i v dalších místnostech, pozdější přestavby a pozvolný rozpad hradu mohl jejich stopy setřít.
K plášťové hradbě jádra byly postupem času přistavěny další obytné a provozní budovy, kterými bylo nakonec obklopeno celé nádvoří. Ani v jejich datování nejsou autoři jednotní, názory opět kolísají mezi dvěma epochami, již zmíněnou přestavbou Heralta z Kunštátu a přestavbou za pánů z Boskovic v závěru 15. století. Obdobná situace je i cca 10 metrů širokého parkánu, jehož stopy byly nalezeny na západní a severní straně jádra. P. Bolina a T. Durdík předpokládají jeho pokračování až na východ, kde by byl tento parkán zakončen příčnou hradbou přecházející v mohutný opěrný pilíř zajišťující stabilitu přilehlé části jádra. Obdobnými pilíři byl zpevněn téměř celý obvod jádra a později na nich byly vystavěny četné arkýře, jejichž podobu přibližuje model vystavený v hradní expozici.
Jako u mnoha jiných hradů došlo ve druhé polovině 15. století na Boskovicích k výraznému posílení opevnění v reakci na bouřlivý rozvoj vojenství a především palných zbraní. Nejvýznamnější položkou nákladné přestavby byl nový hradební okruh, který obklopil severní polovinu jádra. Na západě se napojoval na stávající parkánovou hradbu, jeho zakončení na východě překryla renesanční přestavba. M. Plaček hypoteticky předpokládá pokračování hradby od jejího rozpoznaného zakončení na severovýchodě směrem k výše zmíněnému pilíři a od něj pak dále k jihu, kde by ve formě parkánu obíhala východní a jihovýchodní část jádra. Aktivní obranu hradby umožňovaly tři v té době již zastaralé hranolové dovnitř otevřené bašty a také úskoky zdiva. Nový hradební okruh vymezil severně od jádra rozlehlý prostor, který zaplnila při zemních pracích J. Konečného zjištěná hospodářská a provozní zástavba.
V průběhu první poloviny 16. století se Ladislav Velen a Kryštof z Boskovic věnovali především zvelebováním obytné části hradu. Z té doby pochází brány s pozdně gotickým ostěním ve tvaru oslího hřbetu ve zmíněném pilíři na východě jádra. Hned za ním se přístupová cesta stáčela vlevo do nové vstupní brány jádra s raně renesančním portálem, která sem byla přeložena z původního umístění. Dřevěné pavlače předpokládané po vnitřním obvodu jádra nahradil Ladislav Velen podklenutým zděným ochozem, který zprostředkoval přístup k reprezentačním prostorům v prvním patře. Zde se z renesančních zásahů dochovaly především kamenná ostění s přetínavými pruty.
Za Ederů a Zástřizlů došlo k další výrazné renesanční přestavbě. Zástřizlové opětovně posilovali obranu hradu. Na pozdně gotický okruh na východě navázali novou hradbou zesílenou mohutnou polygonální baštou. Od ní pokračovala opět několikrát zalomená hradba k jihu a kolem jádra dále k jihovýchodu, kde vzniklo menší jižní nádvoří s novou vstupní bránou. Nad oběma jejími portály se dochovaly erbovní kartuše se zástřizlovskou lilií, na vstupní straně byla kartuše po obou stranách doplněna nápisovými deskami (texty nápisů viz níže u popisu příslušných obrázků). Bránu zajišťovalo drobné předbrání a především okrouhlá věž zvaná Hláska zavázaná do hradby severně od brány.

Jak již bylo uvedeno ve společné historické stati, od počátku 18. století bylo zdivo hradu rozebíráno na stavbu nového sídla Rezidence ve městě dole pod hradem ale i na další stavby ve městě a okolí. Přesto ještě krátce stavělo i zde - roku 1706 přibyly na hradě dlouhá obdélná budova koníren vysunutá před obvodovou hradbu.

Rozebírání hradu na stavební materiál se výrazně podepsalo na jeho vzhledu. Teprve v průběhu 20. století se k zbytkům jeho budov obrátila pozornost památkových úřadů, v letech 1929 a znovu po sesutí paláce roku 1942 bylo provedeno zajištění dochovaného zdiva. Systematické zabezpečovací práce byly zahájeny teprve po roce 1945. Přesto však dosud nebyl proveden hloubkový archeologický průzkum, který by mohl minimálně vnést jasno do dosud sporných otázek stavebního vývoje hradu.

http://hrady.dejiny.cz/boskovice/hrad/

Starý Svojanov, Studenec, Svojanov

Gotický kostel sv. Mikuláše byl jako farní vystavěn brzy po založení hradu Svojanov. V druhé polovině 14. století vznikly nástěnné malby, které dnes tvoří hlavní výzdobu kostela. V letech 1680 až 1682 prošel kostel barokní přestavbou, která obohatila stavbu o klenutou kryptu. V té době byla postavena i zděná brána a okrouhlá kostnice. Později byla přistavěna nová zvonová věž. V roce 1924 byly v kostelíku objeveny gotické nástěnné malby. Kostel byl ve špatném stavu, dovnitř teklo, protože šindelové střechy byly shnilé. Stavební úpravy skončily roku 1932. Ve stejném období začal odkrývat ak. malíř Max Duchek i nástěnné malby. V letech 1999 až 2003 proběhla komplexní rekonstrukce stavby. Opravena byla i kašna, nyní je ozdobena třemi zlatými jablky, která mají představovat dary, které štědrý sv. Mikuláš věnoval potřebným. Kostel sv. Mikuláše úrovní své výzdoby výrazně přesahuje úroveň regionálních staveb. U kostela je nevelký hřbitov starý víc jak 700 let. V klenuté kryptě pod presbytářem je pohřben Hertvík Bedřich Záruba z Hustířan. Byl to vnuk Bohuslava Záruby, který jako dědictví obdržel Svojanov. Bedřich zde založil hraběcí odnož rodu.

Když se ohlédneme zpět tak jako u jiných osad můžeme se podívat jaká příjmení a hlavně jaké křestní jména byla ve Svánově v té době v módě.

Gráciasovi
Starý Svojanov - V roce 1780 Mayerhof koupil od vrchnosti za 500 zlatých Josef Gerišer mlynář z čísla 8, ale pro nemoc (zemřel v roce 1783) jej již v roce 1782 prodal Johanu Václavu Graciasovi svobodníkovi z Brněnce. Ten v roce 1790 rozdělil statek mezi své syny Jana, který zůstal v Dolním dvoře a Antonína, který dostal druhou část řečenou Horní dvůr č.p. 17.
Oba statky jsou ještě v roce 2007 v rukou rodin Graciasů.
Studenec - Původní statek a půlstatky dostaly v 19. a 20.století také nové vlastníky:
č.p 2 Křibský a později Graciasovi
č.p 3 Graciasovi
č.p 6 Olivovi,Graciasovi a Benešovi
č.p 8 Šubertovi,Graciasovi

Foto : Hospodáři Gracias František a Gracias Jan ze Studence před 40.lety na Královské louce

Olivovi
Číslo 7 - Václav Beneš *1710 rychtář, manželka Rozina
Jejich dcera Johana si v roce 1766 vzala Josefa Olivu *1744 ( rychtáře od roku 1788) Tento Josef Oliva rozdělil rychtu na dva stejné díly. Starší syn Josef dostal díl kde se dnes říká u Familiantů č.p.37 (nynější číslo 30 ), mladší Alois zůstal v čísle 7 (nynější číslo 28).
Nynější Olivovi jsou tak potomky přes svou prababičku i Václava Beneše.
Číslo 12 - Kateřina Krejzlová *1724 vdova, po ní měl domek Vojtěch Svojanovský *1765 pak Antonín Oliva * 1770 další byla Anna Petříčková a její syn Václav Petříček. Od nich koupil stavení Ferdinand Stejskal*1834 a dodnes je v majetku této rodiny. (nynější číslo 43)
Benešovi byli na tomto statku do roku 1822 po nich hospodařil jejich zeť Josef Bačovský z Rohozné a po něm jeho syn, také Josef. Po něm Josef Jaschka z Horního Poříčí, potom Jan Oliva. Od Olivů koupili už jen zbytky tohoto statku Moravcovi v roce 1884 a jsou stále majiteli tohoto stavení. (nynější číslo 60)
Štefkovi a jejich potomci Georlichovi, Říhovi, Cupalovi a Olivovi drželi chalupu až do roku 1998.
Číslo 23 - Josef Bačovský *1741 manželka Barbora rodem Olivová
V rodině Bačovských byla chalupa až do roku 1888.Část rodiny odešla v roce 1878 do Ruska V roce 1880 už bydlela v chalupě rodina Josefa Cupala stolaře ze Svojanova. V roce 1890 byl majitelem Josef Báča *1860, který pocházel z protějšího domu číslo 11 . Jeho syn zemřel v roce 1977 a chalupa už není trvale obydlena. (nynější číslo 12)
Číslo 24 - Jan Oliva *1707 familiant, manželka Kateřina - koupili od vrchnosti 1/3 dvora Na Skale. Po sto letech prodal manžel jejich vnučky Jiřík Kopecký část pozemků Báčovým ze Skaly a část dostali Doležalovi ze Skaly. Měl tu smůlu že jeho dcera brzy zemřela a zůstal mu po ní vnuk a také jeho syn nebyl duševně zdravý. Zajistil je tedy tímto způsobem.
Číslo 25 - Jan Stejskal *1720 a manželka Alžběta. V krátké době po roce 1776 byl majitelem Jan Báča *1753 a Mariana rozená Olivová. Kdo z nich koupil tu 1/3 skalského dvora zda Stejskalovi nebo rodina Báčova, jejíž potomci dosud Na Skale žijí, se ještě nevyjasnilo. (nynější číslo 14).
V letech 1870 až 1880 se vystěhovalo do Ruska několik rodin . Moravec Ignác kolář, s manželkou a pěti dětmi, Svojanovský Josef s rodinou, Oliva Václav z čísla 35 s rodinou, Stejskalová Františka z čísla 71 se třemi dětmi, Kubín Josef s manželkou z čísla 1, Jan Havlíček zedník, z čísla 19 s rodinou .
Další lidé odcházeli do Vídně a do Brna .
Velká ztráta pro Starý Svojanov byla i první světová válka. Seznam padlých je také dlouhý a je možné, že nejsou uvedeni všichni.
Od horního konce vesnice : Jan Oliva č.50,
Do pohraničí odešly rodiny :Loukotovi č.46, Severin Gregor č.55, Josef Stejskal,Marie Hamerská č.43, Václav Hamerský č.72 ti odešli do Lavičného. Do Dlouhé odešli Jan Klemša č.63 a Antonín Hájek č. 102. Do Banína Josef Čeněk z č. 82. Do Březové paní Olivová č.83. Do Hradce nad Svitavou odešli Hnátovi z č.22, Štaudovi z č. 18, Báčovi z č. 11 a Věstinský z č. 2. Jan Oliva z č. 21 odešel do Bělé .Opršálovi z č. 19 do Svitav. Kabátovi č. 53, Říhovi č.54 a Cupalovi č. 65 jsou také někde v pohraničí.

Svojanov u Bystré
-------------------------------------------
...údolím poetické říčky Křetínky jsme se přesunuli do Starého Svojanova - rodiště rodiny Olivovic....původem Graciasovi

Pomník na místním hřbitově z roku 1974 je na hrobu rodiny Živných. Na Velký pátek o Velikonocích roku 1974 zemřela v bratislavské věznici Marie Živná (*1949), studentka Filosofické fakulty. Byla zatčena za údajnou protistátní činnost a ve vyšetřovací vazbě za rozporuplných okolností zemřela. V hrobě je uložen i její otec Alois Živný, který byl 50 let správcem a kastelánem hradu Svojanova a známým malířem vysočiny. .

S v o j a n o v (Fürstenberg)
gotický hrad přestavěný renesančněu

Hrad pojmenovaný podle tehdejší německé módy Fürstenberg založil uprostřed hustých lesů na česko-moravském pomezí kolem roku 1265 král Přemysl Otakar II k ochraně nově přeložené trstěnické stezky, která měla vést z Litomyšle přes Poličku údolím řeky Svitavy do Brna. Původní německé jméno hradu se neujalo a už na počátku 14. století bylo vytlačeno dnešním názvem.

Z nejstarší stavební fáze hradu známe podobu pouze u vnitřního hradu. Od zbytku ostrožny jej odděloval šíjový příkop. Za ním stál ovál plášťové hradby 3 metry a na exponovaných místech až 5 metrů silné. Na východě do ní byl zavázán nevelký obdélný palác. Za plášťovou hradbou stála na severu okrouhlá věž s břitem obráceným proti zbytku ostrožny. Další zástavbu nádvoří neznáme, musíme ji však předpokládat. Hrad byl obehnán parkánovou hradbou se vstupní bránou. Z celé hradby se dodnes zachoval pouze krátký úsek zdiva pohlcený mladší zástavbou západně od dnešní první brány.
V této podobě je hrad zvláštní nelogickou kombinací prvků charakteristických pro různé typy hradních staveb té doby. Tato zvláštní podoba může být výsledkem změny plánů v průběhu stavby. Nejpravděpodobněji se jeví varianta jednoduchého hradu s plášťovou zdí, který byl dodatečně doplněn o bergfrit i palác.

Svojanov patřil mezi věnné statky královny Kunhuty, která jej po Přemyslově smrti zastavila svému milenci a pozdějšímu manželu Záviši z Falkenštejna. Se jménem mocného Vítkovce také souvisí první zmínka o hradu ve Zbraslavské kronice roku 1287. Po smrti královny roku 1285 sice její právo na hrad zaniklo, ale ještě téhož roku král Václav II. Svojanov i s jinými statky daroval Závišovi a synovi Ješkovi, který se narodil z jeho vztahu s královnou Kunhutou. Záviš si sem roku 1287 přivedl i svou druhou manželku uherskou princeznu Alžbětu, se kterou se na Svojanově natrvalo usadil. Záviš však upadl v královu nemilost a roku 1288 či 1290 byl zajat a 24. srpna 1290 pod hradem Hluboká popraven.
Až do husitských válek byl pak hrad korunním majetkem, Karel IV. jej v návrhu zákoníku Majestas Carolina uvedl mezi nezcizitelnými hrady, které nesměly být za žádných okolností zastavovány. Až do hustiských válek jej tedy spravovali královští půrkrabí, teprve roku 1419 je do zástavy získal Oldřich z Boskovic.
Oldřich z Boskovic byl na počátku husitských válek věrným přívržencem krále Zikmunda a jako takový hájil hrad proti jeho odpůrcům. Přes úpěnlivé prosby se mu ale nedostalo pomoci a tak přešel na stranu husitů. Roku 1437 připsal král Zikmund Svojanov spolu s jinými statky věnem své manželce Barboře Celské. Statky v zástavě měly být vyplaceny, což však překazila brzká Zikmundova smrt. Hrad v té době drželi Oldřichovi synové Ješek a Jindřich. Ješek byl horlivým přívržencem utrakvistů a Jiřího z Poděbrad. Odměnou získal od krále mnoho statků, mimo jiné i za svou podporu v bojích s uherským králem Matyášem Korvínem. Klid nenastal ani po smrti krále Jiřího, kdy se Svojanov ocitnul v bezprostřední blízkosti zemské hranice - Moravu totiž až do své smrti obsadil uherský král Matyýš Korvín. Ješek Svojanovský z Boskovic tehdy zřejmě pocítil nutnost posílit obranyschopnost Svojanova a proto se pustil do další přestavby s důrazem především na fortifikaci hradu.

.....vzali jsme to přes Sv. Majdalénu, zrovna se konala pouť, tak to bylo příjemné zpestření a nakonec i počasí se udobřilo…...Svojanovské chaloupky, pod nohami se vám válejí granáty - ty Svojanovské, rubínově červené…
Napsáno o Bystrém...
Uprostřed kopců na samém srdci Vysočiny, žije tichým a nevzrušeným životem starodávné město Bystré. "Cesta k němu jest jako zahrada krásná, plná rozkošných skupin stromův a lesíkův". A každému z Vás, kdo se jednou na cestě k Bystrému zastavíte na výšině u hartmanské kaple nad hrobem hraběnky Marie Rebeky z Harrachu a vzníceným zrakem obejmete celý ten zvlněný kraj, v jehož lůně se hrdě zvedá majestát bysterských věží, zarosí se zrak a v srdci probudí se láska k těmto krásným, avšak hmotnými dary tak skoupým kopcům… ..

BOSKOVICE
-------------------------------------------
...Boskovické kvality nám nezůstaly utajeny a bylo to jedno z nejpříjemnějších měst na cestě, ubytovali jsme se a zašli na prohlídku města......

hrad P e r n š t e j n

Uprostřed Českomoravské vrchoviny stojí na nepříliš vysokém skalnatém návrší, ohraničeném u paty cestami z Nedvědice do Věžné a do Bystřice nad Pernštejnem, mohutný pozdně gotický hrad Pernštejn. Jeho založení je však starší. Z přídomku "z Pernštejna", který se objevuje v listinách koncem 13. století, Ize usoudit, že již v této době existuje hradní jádro. Nebylo jistě rozsáhlé, mělo však, jak je dodnes patrné, věž i palác. Věž kruhového půdorysu, zvaná Barborka, byla vysunuta ke straně předvídaného útoku a natočena k ní výhrůžným břitem. Byla původně nižší a stála volně, obtočena jen okružní hradební zdí s ochozem. Se sousedním palácem, rovněž samostatně stojícím, byla spojena patrně visutým můstkem. Tuto podobu, připomínající větší tvrz, nepodržel ovšem Pernštejn dlouho. Už ve 14. století vznikla přístavba v severovýchodní části hradního území, která značně změnila dosti rozsáhlé nádvoří a dala základ k vytvoření druhého obytného traktu.

Největší stavební ruch však nastal na hradě až v 15. a počátkem 16. století. Vynutil si jej stále rostoucí význam pernštejnského rodu. Ze soukromého hradu, nenáročného rozlohou i výstavbou, se stalo důležité politické a správní středisko a representační panské sídlo. Je nesnadné přesněji stanovit, na kterém místě stavební úpravy začaly. Snad byl ještě za života Viléma z Pernštejna (r. 1422) rozšířen palác a jižně od něho zřízeno nové nádvoří. Jistě však již v prvních desetiletích 15. století vznikla první přístavba vně ohradní zdi (v místech mohutného opěrného pilíře) a v krátkých intervalech další obytné budovy, které pronikavě změnily tvářnost Pernštejna. Zakrytím válcové věže s břitem ztratil hrad svůj hrdý až útočný ráz a změnil se v opevněné obydlí. I na opačném konci se hrad rozrůstal. Na zmíněném nádvoří vznikla koncem 15. století mohutná stavba representačního charakteru s největší místností hradu, s tzv. rytířským sálem. Rovněž na sklonku 15. věku vyrostla na této hradní straně první hranolová věž, která sice měla i obrannou funkci, byla však vyhrazeno převážně obytným účelům.

Doubravník
-------------------------------------------
...Vzpomínka na Pernštejn je spojena přespán......

kostel P o v ý š e n í sv. Kříže

Historie farního kostela v Doubravníku
Graficke pismenko Orientovaná kostelní budova stojí v severovýchodním koutě doubravnického náměstí a skládá se z halového trojlodí, přecházejícího plynule do presbytáře se síňovým ochozem, z hranolové věže v ose západního průčelí, z pravoúhlé sakristie na severu a rovněž pravoúhlé hrobky na téže straně.

V místě dnešního chrámu stál již ve dvacátých letech 13. století ženský klášter řehole sv. Augustina, založený Štěpánem z Medlova, nejstarší historicky doloženou osobností rodu pánů z Pernštejna. Klášterní pozůstatky zčásti ověřil archeologický průzkum v roce 1958. Nynější stavbu jako rodovou hrobku dali zbudovat v letech 1535–1557 Jan II. Bohatý z Pernštejna (†1548) a jeho synové Vojtěch II. (†1561), Jaroslav (†1569) a Vratislav II. Nádherný (†1582).

Z první stavební etapy pocházejí obvodové zdi celého kostela s třikrát odstupněnými opěrnými pilíři, jejichž umístění odpovídá uvnitř pět párů štíhlých svazkových pilířů postavených nakoso. Do chrámu vedou dva portály, hlavní ve věži, jejíž přízemí slouží jako předsíň, a boční v jižní stěně mezi druhým a třetím opěrákem od západu. K úvodní stavební etapě patří také kazatelna při prostředním pilíři severní řady, hudební kruchta a sakristie, přistavěná sice dodatečně, ale podle stejných značek stejnou hutí. Dílem druhé, konzervativnější stavební huti bylo pak zaklenutí kostela síťovou žebrovou klenbou v hlavní, křížovými a trojdílnými žebrovými klenbami v bočních lodí a hvězdicovými žebrovými klenbami v podkruchtí. Na rozdíl od kamenného materiálu (nedvědický mramor) starších částí stavby, jsou klenby provedeny z cihelných tvárnic. Zvonicové patro věže se stlačenou bání pochází z roku 1792 a patří klasicismu. Severní pseudogotická hrobka rodu Mitrovských byla přistavěna roku 1867.

Podle letopočtů 1535 a 1540 na nárožních opěrných pilířích jižní zdi a 1541 na kazatelně probíhala první stavební etapa převážně v druhé polovině třicátých let 16. století a byla možná ukončena v důsledku smrti Jana II. Bohatého z Pernštejna. V padesátých letech za Janových synů proběhla pak druhá, dokončující stavební etapa.

Významnou součástí uměleckého vybavení kostela jsou mramorové reliéfní náhrobky příslušníků rodu Pernštejnů: Kateřiny (1448), Jana (1475), Vratislava (1496), Jany z Libic (1515), Viléma (1521) a Jana Bohatého (1548). Mramorová křtitelnice s letopočtem 1601 pochází z doby působení luteránského děkana Tobiáše Závorky Lipenského. V chrámové předsíni visí obraz Nalezení svatého Kříže (1679) od tyrolského malíře Johanna Batisty Spiesse. Obraz byl součástí původního hlavního oltáře. Sochařská výzdoba nynějšího hlavního oltáře z let 1781–1786 je dílem Ondřeje Schweigla, obraz Nalezení sv. Kříže namaloval v roce 1784 František Antonín Maulbertsch, největší představitel pozdně barokního malířství ve střední Evropě. Boční oltáře sv .Barbory a sv. Josefa mají rovněž Schweiglovy sochy, obrazy dodal roku 1790 a 1800 Ferdinand Licht. Sochařská výzdoba pseudogotické hrobky Mitrovských je od Emanuela Maxe (Kristus, Panna Marie, 1866).

Slohová kritika kostela prozrazuje, že se jedná o nejmonumentálnější a nejhodnotnější sakrální stavbu Pernštejnů a současně i o jednu z nejpozoruhodnějších architektur z přelomu gotiky a renesance v českých zemích. Celková dispozice chrámu představuje typ kostela s redukovaným katedrálním chórem, jehož architektonický detail se vrací k formálnímu aparátu první poloviny patnáctého věku podunajské provenience, avšak zprostředkovanému domácím prostředím. Vedle převažujících konzervativních pozdně gotických článků vyskytují se na stavbě také renesanční prvky – portály, kazatelna, balustrády, modifikované ale gotickým cítěním anonymních tvůrců. Hlavní západní portál s nápisovou deskou a pernštejnským znakem je pozoruhodným dokladem zprostředkovaného vlivu vedoucího architekta pražské dvorní huti Benedikta Rieda a vykazuje rovněž spojitosti se stavebními podniky Pernštejnů v Pardubicích.

Předklášteří u Tišnova
-------------------------------------------
...Předklášteří, známé svou "Bránou nebes" jak se říká vstupnímu portálu kostela byl zrovna v rekonstrukci. Klášter založen roku 1233 královnou Konstancií – vdovou po králi Přemyslu Otakarovi I. doporučujeme navštívit, super zážitek a hurá dom......

klášter cisterciaček Porta Coeli s kostelem Nanebevzetí Panny Marie

Klášterní kostel je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie. Cisterciáci zasvěcovali své bezvěžové kostely výlučně Panně Marii. Kostel je postaven jako krátké bazilikální trojlodí bez věží s transeptem, presbytářem v ose a dvěma pětibokými kaplemi po stranách. Presbytář je ukončen pětibokým závěrem se šesti paprsky klenebních žeber. V bočních stranách závěru se dochovala lomená dvojdílná okna s kruhem vepsaným do vrcholu (jsou to nejstarší okenní kružby u nás). Jižní čelo transeptu je završeno vysokým trojúhelným štítem lemovaným dvouvrstvým obloučkovým vlysem, v nárožích je podepřen nakoso postavenými opěráky; otvírá se velkým kruhovým oknem s kružbou tvořenou uprostřed velkým kruhem a menšími kruhy v mezikruží. V osách bočních lodí se transept otvírá do pětibokých kaplí, kde se částečně dochovala původní půlkruhově završená okna a hlavní římsa členěná vlysem bobulových listů. Západní průčelí kostela má také vysoký trojúhelný štít s obloučkovým vlysem a velkým oknem s kružbou. Dominantou je ale nádherný ranně gotický ústupkový portál.

Portál má na každé straně pět ústupků s vloženými sloupky, jejichž dříky nejsou původní. Hrany odstupnění jsou zdobené filigránem rozvilin s úponky s palmetovými lístečky a hrozny. V polovině výšky ostění stojí na konzolách sloupky s pěti apoštoly na každé straně. Zbývající dvoji apoštolů (z neznámých důvodů se nevyšli do úsupků) stojí stranou na bocích portálu na konzolách nad sloupky vyrůstajími z hlídajících lvů. Nad hlavicemi ostění nad apoštoly probíhá horizontální zaoblený pás členěný palmetovými listy a hrozny. Pětinásobné lomené archivolty portálu navazují na členění boků ostění. Střídají se motivy rozvilin s úponky s palmetovými lístečky a hrozny a motivy rýhovaných listů ukončených sdruženými bobulem nad hlavicemi sloupků. V tympanonu je Kristus v mandorle, provázený symboly čtyř evangelistů. Po jeho stranách stojí Panna Marie a sv. Jan Křtitel. Ve spodní části jsou dvě menší korunované symbolické postavy donátorů – vlevo menší mužská (markrabě Přemysl) a vpravo větší ženská (královna vdova Konstancie), kteří společně zdvihají model kostela. Po stranách portálu se dochovaly konzolové přípory a přístěnné žebro klenuté čtvercové předsíně, která chránila už od středověku portál před nepřízní živlů.

Na severu ke kostelu přiléhá budova konventu a rajský dvůr s ambity, který přístupný ze severní boční lodi dvěma portálky. Ve východní části konventu je původní kapitulní síň, jejíž šest polí křížové klenby podpírají dva osmiboké sloupy.

Křížová chodba má na každé straně sedm polí, okenní otvory do rajského dvora jsou trojdílné (po stranách přiléhají polopilířky, uprostřed dvojice pilířků s přidruženými sloupky). Podle analýzy jsou boční hlavice původní, kdežto střední hlavice většinou doplněné.

V pozdní renesanci byl postaven východně od kostela tzv. dům abatyše, na který navázaly budovy tzv. východního dvora s barokními arkádami. Budova proboštsví západně od kostela je ze 17. století. Nový konvent severně od původního gotického konventu byl postaven v letech 1744–50. V letech 1900–1901 bylo západní křídlo starého konventu (mezitím v baroku upravené na sýpku), přestavěno na velkou novogotickou kapli.