Měsíc devátý, den devatenáctý 2004 _ " t r e k " _M a l á _F a t r a

1.den 20. 9. 2004 00:21
Z Hlavního nádraží odjíždíme vlakem do Žiliny a poté autobusem do Terchové- Štefanové. Při jízdě autobusem nás již před Štefanovou při vjezdu do NP Malá Fatra nalákaly bílé dolomitové skalní stěny vrcholu Boboty. Ve Štefanové na parkovišti jsme už při pohledu na rozeklaný vrchol Velkého Rozsudce zjistili, že nás čeká asi docela zajímavý výstup. Naštěstí jsme nemuseli až přímo na vrchol, ale i tak cesta Tesnou rizňou směrem do sedla Medzirosutce kolem Bielého potoka s krosnou, za pomoci řetězů a po žebříkách byla celkem náročná, obzvlášť pro mne, protože jsem šel přímo z práce do vlaku a moc se nevyspal. I hoši to zvládali celkem v pohodě, ale nakonc si i oni v úpatí Velkého Rozsutce trochu zdřímli. Ze sedla Medzirosutce jsme zjistili, že s naším nákladem nemáme čas ani sílu k výstupu na Velký Rozsutec.
030103A tak jsme se vydali po modré do sedla Medziholie s tím, že tu někde přespíme a druhý den si tady někde schováme krosny a když počasí dovolí, zkusíme konečně vyjít na Velký Rozsutec. Ze sedla trvá výstup nahoru zhruba 1 1/5 hodiny, ale zdá se nám, že odsud je výstup nahoru podstatně lepší vzhledem ke své náročnosti, cesta tudy zpět by byla hodně těžká, protože se musí absolvovat pár žebříků a řetězů, takže sestupovat budeme na druhou stranu d o sedla Medzirosutce. Cesta k sedlu Medziholie nám trvala asi hodinu, ještě před sedlem jsme udělali malou přestávku na jídlo a pak začali hledat místo na spaní, když ho konečně Honzík s Martinem našli, zjišťujeme, že nám valem dochází voda a tak jdeme hledat pramen, což nám zabralo skoro 1 1/5  hodiny. Pramen se nám nakonec najít nepoda řilo, tak zkoušíme vodu z jednoho ze dvou potůčků, které jsme nakonec našli. První se nám nelíbí, dokonce ve vodě, co Honzík nabral, něco pl ave - podle Martina ráček.  Nikdo tomu ale moc nevěří. Voda z druhého je přece jen o  něco lepší, ale i tak ji budeme převařovat. Vracíme se s vodou k místu našeho noclehu. Děláme si večeři a při tom upravujeme místo k odpočinku ( poslednímu ?).  Kolem deváté jdeme spát, ale na rozdíl od Honzíka my dva s Martinem (jako obvykle) nemůžeme zabrat. Když se nám to konečně povedlo, vzbudil nás hodně silný vítr. To už jsme vzhůru všichni a přemýšlíme, co nám připraví počasí na druhý den.
2.den 21. 9. 2004
Ráno vypadá docela přívětivě a tak snídáme, balíme a po schování krosen pod stromovím a uháníme do sedla Medziholie vzhůru na Velký Rozsutec. Jen asi pět minut za rozcestníkem začíná mrholit a vršek kopce se schovává do mraků. Sedíme chvilku pod smrčky a po chvíli se rozhodujeme jít dál, dokonce i déšť ustává. Po krátké chůzi lesem se před námi otevře cesta, která po skalnatém hřbetě docela prudce stoupá na vrchol.

Absolvujeme jeden žebřík a pár řetězů a s malými zastávkami na svačinu a rozhled po kraji vystupujeme až na vrchol. Prohlížíme si rozeklané vrcholky a v závětří opět doplňujeme energii. Je nedostatek vody, které jak jsme zjistili je zde po málu, vlastně vůbec.Vyznačené prameny v mapách jsou už zřejmě minulostí. Asi po půl hodině scházíme do sedla Medzirozsutce. Nabízejí se vám překrásné rozhledy do krajiny, viz panoramafoto.

Po chvíli dobýváme i Malý Rozsutec. Výstup je časově kratší zato však náročnější na techniku lezu. Nahoře zjišťujeme, že výhled kvůliva mrakům není nic moc a i jinak nás MR moc nenadchl. Scházíme tedy dolů. Poslední vyznačený pramen svou vydatností konečně nezklamal. Napije se do syta, vracíme se naší starou známou modrou k domovu. Počasí se stále nechce zlepšit, takže v úpatí hory zůstaneme opět další noc, snad nebude pršet . Po menším pozdním obědě v dešti se jdeme projít, ale k výstupu na další vrcholky není dost chuti. Energii raději věnujeme stálému problému - shánění pitné vody. Ale opět začíná pršet, my však už znalí poměrů víme kam se schovat. Přístřešek pro sezónní bači je nám vhod. Honzík se nám obětoval a jako jediný vlastník goretexové pláštěnky šel k potoku. Využíváme zdánlivé mezery v přeháňkách a vracíme se k "domovu". Poprvé v životě potkáváme mloky, kteří po dešti vylezli na vzduch se provětrat. Po pár fotkách se zase plazíme vzhůru dom. Při hledání dřeva na přístřešek objevujeme dokonce dva mloky, kteří se evidentně snaží křečovitým až pro nás neinspirujícím způsobem o potomky. Takže chuť na sex tento večer odpadá. Po kvalitním....guláši z konzervy s Honzikovým kuskus-em a s Heinziho kečupem stavíme společně s Martinem přístřešek z ponč. A daří se nám, vypadá vskutku královsky. Dostavujeme ho těsně před setměním takže hurá do spacáku. Je půl osmé, začínají v rádijku zprávy o počasí, které nevěstí nic dobrého. Pohodlí nám trochu kazí vysoká vlhkost vzduchu a nulová teplota

 
3.den 22. 9. 2004
Další den - tedy třetí jsme se usnesli, že je čas opustit "domov" a konečně vyrazit na naší vysněnou hřebenovku. Začínáme stoupat po žluté, která míjí vrchol Stohu a má nás dovézt k jeho Chrbátu. Po chvíli se nám z hmly vynořuje okolní krajina, dokonce i sem tam zasvítí sluníčko. Žlutá je celkem pohodová až na bahno a kluzké kameny. Poprvé se dotýkáme hřebenovky. Náš první styk z hřebenovkou nezačíná ale moc slibně, po menší dešťové přeháňce začíná "konečně" sněžit. Schovaní do ponč ujídáme něco kokin. Chybou pro Martina bylo, že se inspiroval Roháčmi z minulého roku a v tenističkách si opět vyrazil do hor. To, co se minulý rok jevilo jako super nápad se na Malé Fatře stalo osudným.
Níc, stoupáme dál, ono se to zahřeje a bude zase dobře. Prakticky po pár metrech začíná opět sněžit a jako bonus se přidává silná fujavica. Centrum rovnováhy má problémy dorovnávat to, co s námi silný vítr na hřebeni dělá. V myšlenkách stále ještě živý vysněný hřebenový pochod pomalu přestává mít zmysel. Silný vlezlý vítr a stoprocentní vlhkost způsobila, že specielně pravé oko nezůstalo suché, stejně jako celý náš pravý bok. Konečně přicházíme na rozcestí na Poludňovém Grůni. Padlo ještě pár návrhů pokračovat, ale byl to nezmysel, jak jsem později zjistili při pohledu na zasněžené vrcholky huór. Rozhodli jsme se ustoupit před rozmary počasí a na čas zakotvit v chatě Na Grůňi. Cesta má trvat čtyřicet minůt, ale my ji jdeme snad hodinu, jak je kluzká a prudká. V ubytování nebyl problém, 150,- Sk za noc na společné izbě. Uvidíme jak zítra. Chata se ale nakonec stává naším útočištěm i na další den, protože jak říká Martin – "počasí je sviňa!". I když se na večer udělá na chvilku modro a vykoukne i sluníčko, ale to je asi naschvál.

Čtvrtý den jdeme akorát na procházku po žluté do údolí, kde se dobře naobědváme v místní kolibě. Cestu zpátky se zkracujeme po sjezdovce a i bez krosen je převýšení čtyři sta metrů docela znát. Večer si dáváme naše oblíbené kocky a kolem půl dvanácté jdem spat.

Pátý den ráno rozhodnuti to zabalit a jet do Prahy, trochu posnídáme z našich zásob. Martin nás přemlouvá pro návrat na hřebenovku. Já jsem zásadně proti, naštěstí pro Martina opilý a z toho důvodu snadno zmanipulovatelný Honzik překvapivě souhlasí. Takže opět stoupáme, počasí se dokonce trochu zlepšilo tak nakonec proč ne. Proč ne zjišťujeme zase až nahoře. Opět se zatáhlo, hřebenovka je v mracích a trochu začíná sněžit. A pak přišel zlatý hřeb výletu, na cestě leží sníh, zpočátku jen trochu ale pak víc a víc. Místy i dvacet centimetrů. Je trochu rozbředlý, takže moje a Martinovi vycházkové botky začínají být skrz, jen Honzik se svou goretexovou obuví se stále usmívá a ochlazuje si ruce koulema-sněhovýma, vlastně se jednostranně s Martinem kouluje. V okolí vrcholu Chleb přestává být legrace. Sněhu je čím dál víc takže do bot se dostává snadno i horem a patnáctiminutová cesta nám zabere hodinu, krom toho vítr opět nabírá na síle, povrch je kluzký, místy jsme na všech čtyřech. Sem tam se z mlhy vyloupne pohled do kotlin jinak je mlha milosrdná a nechává nás v iluzích. V botách je pěkně mokro a k tomu zřejmě mrzne, ale při pohledu na Martina v kraťasech vše vypadá v pohodě. Konečně jsme ve Snílkovském sedle a můžeme pod bývalou lanovkou sejít do Vrátné doliny. Dole si dáváme naše poslední jídlo, měníme obuv a autobusem odjíždíme do Žiliny, kde si kupujeme lístky na vlak. Protože nám zbývají ještě tři hodiny času jdeme do místního kina na film Terminál. Ve 21:50 vyjíždíme do Prahy a tím náš výlet pro slečinky úspěšně končí.