Pevnostní muzeum Vranov

Objekty lehkého opevnění z roku 1936 nemohly zcela obstát kladeným požadavkům, což zapříčinilo vznik zcela nově koncipovaných lehkých objektů, označovaných dle roku vzniku jako vz. 37. Obrana byla nyní založena především na souvislé palebné přehradě vedené bočními palbami lehkých a těžkých kulometů a především na důkladném vzájemném krytí jednotlivých pevnůstek. Linie mohla být vedena buďto v jediném sledu (clona), nebo ve dvou, vzájemně se podporujících sledech (čára), doplněných překážkami a v době mobilizace i polním opevněním.

je určen pro boční palby dvou kulometů ve střílnách, krytých z pohledu nepřítele charakteristickými uchy. Osádku mělo tvořit 7 mužů a jedná se o nejrozšířenější typ. Kromě šikmé a lomené varianty bylo používáno šest dalších podvariant, lišících se rozevřením os střílen a označovaných jako A-120, 140, 160, 180, 200 a 220 (číslo za pomlčkou vždy udává úhel os střílen ve stupních)..

http://opevneni.7x.cz/rubriky/lehke-opevneni

Hrad Cornštejn

byl postaven v první polovině 14. století jako královská pevnost společně s hradem Frejštejnem na posílení hradu Bítova. Byl vybudován na skalnatém ostrohu nad řekou Dyjí, která jej obtéká ze tří stran; zpočátku šlo o nevelký hrad přibližně oválného půdorysu, oddělený od hřebenu hlubokým příkopem. Areál hradu vymezovala mohutná zed s věží na severu a s palácem na protilehlé straně. Zbytky zdi a palácové sklepy se dochovaly dodnes.
Tak vypadal hrad v době zeměpanské, kdy byl strategickým opěrným bodem v rámci zajištění jižní moravské hranice.
V r. 1343 byl Cornštejn udělen lénem Smilovi, Čeňkovi a Janovi z Lichtenburka. Před r. 1348 držel Cornštejn, městečko Štítary a Příblovice (zanikly) Jindřich z Lichtenburka. Mezi ním a Janem Jiřím z Lichtenburka na jedné straně a pány z Hradce na straně druhé vznikl v polovině 14. století o Cornštejn spor, nicméně Lichtenburkové se v r. 1363 zase uváději jako držitelé hradu. Jejich majetkem pak zůstal dlouhou dobu.
Tehdy byl hrad podstatně rozšířen, zejména jeho předhradí, a byla vylepšena gotická ostění oken a dveří; hradní palác se stal pevnějším a nedobytnějším a současně byl pohodlnější k obývání.
Po husitských válkách přistavěli Lichtenburkové k severní straně hradu u věže nový palác se sálem ve druhém patře. Jelikož novostavba zabrala část parkánu, byl severní úsek parkánové zdi přesunut a zpřístupněn branou, připojenou k jihovýchodnímu nároží nové budovy. V téže době bylo hradní opevnění obehnáno silnou zdí se dvěma branami na severu a jihu.
Od r. 1460 náležel Cornštejn Hynkovi z Lichtenburka na Bítově, který pro rodovou řevnivost s Kunštáty odmítl přísahat věrnost králi Jiřímu z Poděbrad. Podporován papežem Piem II. zahájil v r. 1463 otevřenou vzpouru, o jejíž urovnání se moravští stavové marně snažili, ačkoli se králi poddal i Hynkův bratr Štěpán z Bítova. Proto se Jiří z Poděbrad rozhodl zakročit proti rušiteli zemského míru zbraní. Odebral Hynkovi v r. 1464 nejprve městečko Strachotice a pak oblehl hrad Cornštejn. Jeho dobývání, řízené hejtmanem Oldřichem Mládencem z Miličína, trvalo téměř rok. Hynek se dovolával pomoci papeže, který nařizoval olomouckému biskupu Tasovi, aby nepodporoval Jiřího, a Jiřího vyzýval, aby upustil od obléhání; nakonec byl ochoten sám při rozsoudit, neboť prý Jiřímu jako králi nekatolickému nepřísluší soudit katolíka Hynka z Lichtenburka. Hrad, jehož obranu prý vedl rytíř Jan Šarovec, byl nakonec v polovině r. 1465 dobyt. Zbytky ležení obléhatelů jsou dodnes patrné na hřebenu jižně proti hradu.
Poraženému Hynkovi Bítovskému z Lichtenburka král Jiří z Poděbrad Cornštejn odebral a předal jej Jindřichu Krajíři z Krajku. Jeho syn Volfgang hrad poškozený obléháním opravil a zčásti jej přestavěl, aby opevnění vyhovovalo tehdejší moderní vojenské technice. Dal zbořit starou věž, místo ní přistavěl k severnímu paláci vřetenové schodiště a po jeho boku hradní kapli. Také starý jižní palác byl upraven a rozšířen.
Když na počátku 16. století vyspěla dělostřelecká technika natolik, že se hřeben na jižní straně mohl stát nebezpečným opěrným bodem pro obléhatele, rozšířila hradní opevnění na jihu obrovská bašta se štítovou zdí. Druhá bašta vznikla na jižním okraji šíjového příkopu a přístupovou cestu po jejím boku měla chránit hradební zeď. Na protilehlé výšině, uprostřed bývalého ležení, byla vystavěna čtyřhranná věž jako předsunuté hradní opevnění. V době tureckého nebezpečí doplnila opevnění (v r. 1542) nová vstupní brána v západní parkánové zdi vnitřního hradu a cestu po západním svahu uzavřela zeď s branou.
Nedlouho nato, v r. 1576, změnil Cornštejn majitele a připojením panství k Bítovu zanikla potřeba udržovat toto rozsáhlé sídlo. Neobydlený hrad rychle pustl a změnil se ve zříceninu. Zbytky Cornštejna dodnes tvoří malebnou siluetu v zalesněné stráni.

Hrad Bítov

Stavba velké dyjské přehrady s vysoko vzedmutou hladinou vod, omývajících boky bítovského hradního vrchu, nenávratně změnila osobitý ráz údolí, do něhož po staletí shlíží středověký hrad Bítov. To, že hrad vznikl v místech předurčených strategickou polohou a přírodním útvarem k hájení jižní moravské hranice, souvisí nepochybně se starším osídlením těchto míst. Svědčí o tom archeologické nálezy na blízkém Palliardiho hradisku z mladší doby kamenné, železné i hradištní a vykopávky z pohřebiště na protějším břehu Želetavky z doby Velkomoravské říše.
Dnešní podoba původně panovnického hradu, jehož existence je bezpečně doložena k roku 1185, který však tehdy jistě už delší dobu stál, je výsledkem mnoha stavebních proměn, takže původní středověký ráz jednotlivostí i celku je značné porušen. Nejstarší zachované raně gotické články, klínová věž v západní části velkého nádvoří a podobná, dnes stavebně začleněná do jihovýchodního nároží hradního paláce, svědčí o rozsáhlé výstavbě hradu v druhé polovině 13. století, nejspíše v době velkého opevňování hranice proti Rakousům za Přemysla Otakara II. Tehdy se totiž v našem pevnostním stavitelství vyskytují podobné útvary věží, vysunutých na nejexponovanější místa hradní soustavy. Hradní jádro bítovské bylo také zajištěno rozsáhlou, z větší části dochovanou hradební soustavou se západní hláskou klínového tvaru v místech zálomu hradeb. Dokonalé využití terénu svědčí o tom, že tento z nejmocnějších článků podyjské obranné pohraniční soustavy pevně ovládal nejen celý zákrut údolí Želetavky nad jejím soutokem s Dyjí, ale i vzdálené okolí, zvláště ve spojení se sousedním hradem Cornštejnem. Hrad Bítov byl však kromě svého obranného úkolu nejméně od roku 1222 i sídlem krajských královských úředníků nové státní správy, která na Moravě nastoupila na začátku 13. století, když tam kolem roku 1200 zanikla údělná knížectví. V jeho podhradí vzniklo sídliště s rotundou sv. Václava, jejíž loď byla přejata v druhé polovíně 13. století do nového raně gotického kostela jako sakristíe, kdežto apsida byla ubourána.

Obratnou politikou, kterou učinila na sobě finančně a vojensky závislým i krále, získávala šlechta zástavou rozsáhlá území i královské hrady. To se stalo roku 1307 také s Bítovem, jejž obdržel lénem poslední královský správce bítovského kraje Rajmund z Lichtenburka. Roku 1498 přešel hrad do dědičného vlastnictví tohoto rodu a po jeho vymření do rukou dalších šlechtických držitelů. V majetku šlechty se stal často nástrojem protikrálovské politiky. S vývojem vojenství mění se i tvářnost hradu a vzhled jeho obranných zařízení. Patrně v druhé polovině 15. a počátkem 16. století byla nově zřízeným předhradím s dvěma hranolovými věžemi zpevněna jižní a východní strana hradu. Jednotlivé gotické části byly stavebně sjednoceny v mohutný dvoupatrový palác s malým nepravidelným vnitřním nádvořím, do něhož se nyní vcházelo předhradím nové mocné hranolové věže, vestavěné mezi jihozápadní palácové nároží a jihovýchodní nároží hospodářského křídla při jižní hradbě. Vznik hospodářských budov jasně ukazuje, že hospodářská soustava se v 16. století vyvinula od systému činží k hospodoření šlechty na velkostatku ve vlastní režií.

Některé stavební úpravy na hradě byly provedeny ještě na počátku 17. století, zvláště přestavba v jádře gotické kaple na nádvoří (1638). Při romantické novogotické úpravě v druhé a třetí čtvrtině 19. století dostalo se hradu v podstatě dnešního vnějšího vzhledu a kaple na nádvoří byla rozšířena, kdežto uvnitř paláce vznikly sály s novogotickou výmalbou. Hodnota této úpravy, jež místy až k nezřetelnosti zastřela stopy středověkého vývoje hradu, je především v jeho větším stavebním zabezpečení.
Hrad Bítov, vytvářející zajímavou romantickou kulisu v podivuhodné přírodní podyjské scenerii, inspiroval četné malíře (Zvěřina, Havelka). Je přesvědčivým dokladem architektonického vývoje původně panovnické, později šlechtické pevnostní stavby. Odjinud převezené vnitřní novogotické zařízení dokresluje vhodně ráz interiérů z 19. století, jiné prostory zaplňuje rozsáhlá bítovská zbrojnice, založená na začátku 18. století.

Analýza přízemí palácového jádra
© M. Plaček (Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, Libri, Praha 2001)
1 - ze třetí čtvrtiny 13. století; 2 - z třetiny 14. století; 3 - z poloviny 15. století; 4 - goticko-renesanční; 5 - renesanční; 6 - z 19. století

.

Hrad Frejštejn

Zříceniny hradu Frejštejna leží na pravém břehu řeky Dyje, kde začíná Vranovské jezero, jižně od Podhradí nad Dyjí (dříve Frejštejn). Podle hradu se psali v r. 1250 Gaitmar z Frejštejna a jeho bratr Hartleb a v r. 1286 Oldřich Frej z Frejštejna. Další zpráva o hradu pochází z r. 1331 a hovoří se v ní o purkrabím na Frejštejně. V r. 1390 se na hradě připomíná kaple sv. Kateřiny. Král Zikmund zapsal hrad Lipoltovi z Krajku.

Jeho zástupce Jan Krajíř náležel k významným představitelům moravské šlechty a byl jedním ze sedmi rozhodčích ve sporu české a moravské šlechty, urovnávaném ve Velkém Meziříčí v r. 1440. Připojil se k zemskému míru, sám jej však nakonec nedodržel a přepadával okolní městečka, vsi a panství na jižní Moravě i v Rakousích. Byl proto označen za rušitele pokoje a hrad Frejštejn moravští stavové vykoupili a rozbořili.Při pozdějším dělení krajířských statků daroval Volfgang z Krajku v r. 1487 svým synům Lipoltu a Jindřichu zbořený hrad Frejštejn, městečko Vratěnín a vsi Mladoňovice, Stálky, Ferrejštejn, Korolupy, Mašovice, půl Rancířova, Hluboké, Šatice (zanikly), tvrz v Kostníkách, jež byla odedávna manstvím Frejštejna, a dvůr v Lubnici.

Král Vladisla II. propustil Volfu Krajíři z Krajku Frejštejn z léna, což potvrdil v r. 1493 i jeho synu Lipoltovi. V r. 1628 získal hrad císařský rada Jakub Berchtold, který byl v r. 1633 povýšen do stavu svobodných pánů z Uherčic. Od těch dob měl Frejštejn společné osudy s Uherčicemi.
Z někdejšího hradu se dodnes dochovaly zbytky válcové věže, hradní kaple i paláce. Na počátku 16. století byl hrad přestavován na pevnost, ale práce zůstaly nedokončeny, takže i nadále zůstal zříceninou; z přestavby se zachovala vysoká věž se střílnami.

Zámek Uherčice

Ves Uherčice náležela do konce 15. století oslavanskému klášteru. Roku 1493 ji získali od krále Krajířové z Krajku. Lipolt z Krajku v roce 1495 začal budovat tvrz a patrně znovu vysadil i ves, jak naznačuje název Nové Uherčice běžně používaný od 16. století. Roku 1564 byly Nové Uherčice (tvrz se vsí) centrem panství, k němuž patřily městečko Vratěnín, Stálky, Hluboká, Mešovice, Lubnice, městečko Frejštejn se zámkem, Křeslík a Korolupy. Od Krajířů panství koupil Strejn ze Švarcenavy, v jehož rodě zůstalo až do roku 1628.
Přestavba původní tvrze, z níž se dochovalo několik g portálů, v renesanční zámek se uskutečnila za Krajířů krátce po polovině 16. století. Nejstarší renesanční část zámku s ním nádvořím byla vybudována do roku 1554. V následující stavební fázi byl postaven lichoběžníkový dvůr s dvoupatrovými renesančními arkádami; současně vznikl i východní arkádový dvůr, přístupný branou s věží. Přestavbu započatou Krajířů dokončili Strejnové ze Švarcenavy.
V roce 1628 koupil zámek spolu s panstvím Jakub z Berchtoldu, který se od té doby zval z Uherčic. Za BerchtoIdů kolem roku 1670 probíhaly barokní úpravy; tehdy byl vyt. čestný dvůr a interiéry byly vyzdobeny bohatou štukovou v zdobou. Od roku 1768 držel zámek až do nejnovější doby r Collaltů. Počátkem 19. století byly provedeny klasicistní interiérové úpravy

Tábor nucené práce Uherčice byl zřízen 22. července 1949 na žádost ministerstva zemědělství jako pobočka TNP Valtice (tehdy v Jihlavském kraji) v uherčickém zámku, který v té době patřil Československým státním statkům. Zájem o TNP mělo ředitelství Československých státních statků v Janově, které si u ministerstva vnitra podalo žádost o ženský TNP. Ženy byly internovány v zámku, který po konfiskaci collaltovského majetku připadl Československému státnímu statku Jaroměřice nad Rokytnou. Nacházely se zde ženy za šmelinu, státně bezpečnostní delikty, pokusy o útěky za hranice, prostitutky a ženy nakažené pohlavními nemocemi. Tábor ukončil činnost k 20. červnu 1951..

nový Zámek Dačice

Oldřich Krajíř († 1600) se nespokojil s dosavadní sídlem, které dostalo název starý zámek, a vybudoval na Horním náměstí koncem 16. století nový zámek. Ten si přes pozdější úpravy dodnes zachoval původní podobu jak v dispozici, tak zčásti i ve výstavbě, především v severním křídle s arkádami na nádvorní straně. V literatuře byl vysloven názor, že autorem této pozdně renesanční stavby byl Ital Francesco Garof de Bison, který v téže době stavěl věž městského kostela v Dačicích. Kolem zámku byla vybudována renesanční zahrada. Sestra zemřelého Oldřich Krajíře, Kateřina, prodala v r. 1610 panství za 106 000 zl. moravských Vilému Dubskému z Třebomyslic, který hrál za stavovského povstání
v l. 1618 - 1620 velmi obojetnou úlohu. Když došlo k potrestání účastníků povstání, líčil zvláštním přípisem císaři svoji oddanost habsburskému rodu. Mimo jiné připomínal, jak v r. 1570 doprovázel arcivévodkyni k její svatbě s králem francouzským Karlem IX. do Paříže. Přesto mu bylo dačické panství, kde tehdy převládalo vysoce režijní hospodářství, pro účast na stavovském povstání zkonfiskováno. Dne 8. listopadu 1622 prodala královská komora dačické panství se slevou Lvu Burianovi Berkovi z Dubé a z Lipé .Dědicem se stal jeho syn Matyáš Ferdinand, jímž v r. 1644 vymřela rodová větev; zámek se statkem přešel na Ladislava Berku z mladší berkovské větve. Avšak matka Matyáše Ferdinanda Berky Františka Hypolita, rozená Fürstenberková, s rozhodnutím nesouhlasila († 26. října 1655) a odkázala je synovci Bedřichu Fürstenberkovi; tím vznikl mezi Berky a Fürstenberky rodový spor, který trval přes 70. let.

Zámek s panstvím byl v držení Fürstenberků až do r. 1714, kdy Berkové spor vyhráli. V r. 1706 zemřel poslední mužský potomek rodu Berků František Antonín, který odkázal panství své sestře Rosalii, provdané za Viléma Leopolda Kinského. Na základě soudního rozhodnutí získal v r. 1714 Dačice její nevlastní syn (poněvadž neměla žádné potomky) Václav Vojtěch z Vrbna a Bruntálu, od něhož je v r. 1728 koupil za 426 000 zl. Jindřech Karel z Osteina. Po dvojím požáru v l. 1645 a 1721 byl zámek v l. 1732 - 1733 přestavěn v barokním slohu. Úpravy, které zasáhly jak interiér, tak exteriér, prováděl v Dačicích usazený stavitel Francesco Cameli. Barokní podobu zámku lze dnes, kromě věže, studovat pouze na starých vyobrazeních V r. 1804 získal zámek i panství Fridrich Karel z Dalberku. Dalberkové pocházeli ze starobylého říšského rodu, vybaveného zvláštními privilegii. Tomu měl odpovídat i zámek, který byl v r. 1816 přebudován podle návrhu stavitele Riedla v duchu módního empíru. V r. 1818 byl vybudován i anglický park. I po úpravě však zůstaly zachovány četné předchozí prvky zámku; tak z renesanční stavby byla ponechána půlkruhová arkáda s toskánskými sloupy, lodžie v přízemí a v prvním patře severního křídla, v přízemí severního křídla renesanční sály; z barokní doby i nadále slouží strážní věž a některé menší části. V empíru bylo především upraveno průčelí zámku, formy oken a římsa probíhající mezi přízemím a prvním patrem. Zahradní průčelí má nad prvním patrem ještě polopatro a nad středem hranolovou barokní věž. Vnější architektura byla obohacena úpravou v l. 1831-1832 podle návrhu vídeňského architekta J. Schlepse; střed hlavního průčelí byl vyzdoben mohutnými pilastry, které nesou trojboký štít. Také interiér byl nově upraven, ať už šlo o nástropní sloupy, zrcadlový sál, vyvážené řešení hlavního schodiště, svislé členění chodbových stěn pilíři, jejichž korintské hlavice podepřely renesanční klenbu. Největší důraz byl položen na hlavní zrcadlový sál s dobovou nástropní malbou. Celou úpravu zámku charakterizuje jednotnost a souhra. Drahocenný interiér dačického zámku dodnes prozrazuje vytříbený vkus a umělecké cítění posledního mohučského kancléře a kurfiřta i řezenského arcibiskupa Karla Antonína Dalberka (1744 - 1817), patřícího ke Goethovu a Wielandovu okruhu přátel. Dačice jsou příkladem venkovského empírového sídla, které se ve svém interiéru chlubilo elegancí vídeňských sálů. Dalberkové byli majiteli zámku až do r. 1945. Dnes spravuje zámek Státní památková péče v Brně. Bylo v něm vybudováno muzeum empírových forem mobiliáře, obrazů, plastik, soustředěných sem z celé západní Moravy..

Slavonice

V okolí se dost dlouho po lesích střílelo, nakonec komunisté zasáhli, excesy začaly většině vadit, přes dvacet rodin se muselo poroučet jinam. Možná tehdy padl název Mexiko, někdo to měl spojené s divočinou a již to městu zůstalo. Slavoničtí si na to zvykli a jsou na to dokonce hrdí.
Město na čáře - Proč neznámé město? Dlouho bylo v kontrolovaném hraničním pásmu, vsi u čáry se většinou zlikvidovaly, příkladem je Maříž. Teprve po oddrátování hranic se sem začali postupně vracet i turisté, v 90. letech Slavonice a okolí objevili umělci, Pražáci z Divadla Sklep, i emigranti. Dnešní perla renesance se vyloupla i jejich zásluhou. I když bylo město v roce 1961 vyhlášeno městskou památkovou rezervací, mnoho návštěvníků to sem nepřivedlo.
Renesanční skvost - Z téměř šedesátimetrové věže, tisknoucí se ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, přehlédnete nejen město, kterému se pro nádheru renesančních domů říká Malá Telč, ale i široké okolí. Město bylo po převážnou dobu známo pod jménem Czelwings (1290), později Zlabings.
České jméno Slavonice bylo odvozeno od jména Slavoň, tedy ves lidí Slavoňových. Trhovou ves založil Přemysl Otakar, který do nehostinné oblasti pozval německé kolonisty se zvláštními výsadami.
Na věž vede 172 schodů, výstup trochu zadýchá. Ale výhled stojí za to. Věž byla zbudována za největšího rozmachu města, které bylo jednou ze zastávek na trase Praha - Brno - Vídeň - Pasov.
Ve středověku ho vlastnili páni z Hradce, tehdy nabylo své bohatství. To měšťané předváděli výmalbou průčelí, od sgrafit po své portréty a různé výjevy včetně biblických. Jenže dlouho se o nich nevědělo, vylouply se až po válce, když se začaly opravovat fasády zašlých domů. Nejdříve sgrafita, ale to není až tak nic neobvyklého, pak se objevily nádherné malby. Když měšťané zchudli, nebylo na obnovy fasád peněz, tak se jen nahodily omítkou, která je zakonzervovala.
Rozsáhlé podzemí
A to je viditelná část Slavonic, domy mají rozsáhlé sklepení, část je zpřístupněna. Lochy se využívaly ke skladování hospodářských produktů, posléze byly spojeny chodbami, které odváděly průsakovou vodu, později zazděné.
Třicetiletá válka přinesla zmar, poté přišel v letech 1680 - 1681 mor. Město upadlo na významu po přenesení poštovní cesty z Vídně přes Znojmo a Jihlavu.
Nechtěli republiku
Když se po rozpadu Rakousko-Uherska ustavila Československá republika, odmítli obyvatelé Slavonic začlenění do republiky a přihlásili se k připojení k provincii Deutsch Südmähren se sídlem ve Znojmě. Musela zasáhnout armáda a obyvatelstvo umravnit.
Město s okolím zůstalo převážně německé, za této situace se v jeho intravilánu začalo budovat prvorepublikové opevnění, namířené proti případnému útoku z Rakouska. Další připojení k Německu proběhlo v říjnu 1938.
Po válce se na dlouhou dobu octly Slavonice v hraničním pásmu, mnoho se o nich nevědělo. Železná opona byla na dosah..

Pfaffenschlag

Pozůstatky vsi vzniklé za vlády Přemysla Otakara II. západně od Slavonic. Na tomtéž místě zřejmě o století dříve zanikla slovanská osada. Pfaffenschlag vypálili husité, nikdy nebyl obnoven. Objeven 1958 a v následujících letech vykopán.

Toto místo bylo pravděpodobně osídleno již Slovany, ale původní sídliště zaniklo někdy v průběhu 12. století. Slavonický farář na jeho místě na konci 13. století nechal postavit novou kolonizační vesnici, která byla nazvána Pfaffenschlag. Osada však nepřežila dobu husitských válek. Současný rybník pochází až z roku 1483, kdy ves již padesát let neexistovala.
Vesnice se skládala z více jak deseti usedlostí, které byly uspořádány ve dvou řadách. Každá stála na jednom břehu potoka, který tak vlastně protékal návsí. Domy byly stavěné z kamene, navazovaly na ně hospodářské objekty a u některých byly zjištěny podzemní sklepní prostory ( až třicet metrů dlouhé ).
Návštěvník zde má možnost prohlédnou si základy všech stavení a prozkoumat dispozici středověkých obytných objektů. Takováto lokalita má nejenom republikový, nýbrž celoevropský význam.
Okolím probíhala ve třicátých létech minulého století linie pohraničního opevnění.

Pozůstatky vsi vzniklé za vlády Přemysla Otakara II. západně od Slavonic. Na tomtéž místě zřejmě o století dříve zanikla slovanská osada.

Keramika
Nálezový soubor keramiky ze středověkého Pfaffenschlagu představuje 11 321 inventárních čísel a obsahuje především střepový materiál. Celých nádob bylo nalezeno 7, zrekonstruováno bylo 11 a 20 poklic. Mezi nálezy z jednotlivých domů nejsou podstatné rozdíly. S dobou zániku vesnice lze spojit střepy z obytných místností v destrukční vrstvě nad výmazem. Keramika z prostorů mezi jednotlivými domy se nahromadila za celou dobu života vesnice. Pro vznik středověké vesnice jsou důležité zlomky nádob pocházející z vrstvy pod výmazem podlah.
Keramický soubor nám tedy představuje ve značné míře hrnčířskou výrobu ze 14. A zejména první čtvrtiny 15. Století. Hrnčířská dílna nebyla v Pfaffenschlagu zjištěna. Je proto více pravděpodobné, že obyvatelé této vesnice nakupovali hrnčířské výrobky v blízkých slavonicích, kde jsou hrnčířské dílny doloženy v polovině 15. století i písemně.
Podle materiálu možno keramiku rozdělit na tři skupiny:
1) Nejvíce keramiky bylo vyrobeno ze středně hrubého materiálu (78%). Jako ostřiva byl používán písek a jen v malé míře také slída (4%).
2) Keramika z hrubé hmoty (ostřivo větší než 5 mm). Jako ostřivo se vyskytuje tuha a hrubší písek. Do této skupiny patří všechny zásobnice.
3) Keramika z jemného materiálu tvořená jemně plavenou hlínou ostřenou jemným pískem. vypálili husité, nikdy nebyl obnoven. Objeven 1958 a v následujících letech vykopán.

 

http://silva-nortica.blog.cz/1307/pfaffneschlag-zanikla-stredoveka-ves-u-slavonic.

Landštejn

Hrad Landštejn, jak již napovídá název, byl pomezní pevností na neklidné českorakouské hranici a střežil zemskou stezku do Vitorazska. Podle staršího názoru byli jeho staviteli rakouské rody hrabat z Raabsu a Zöbingu, Nejnovější archeologické výzkumy této lokality však nepochybně prokázaly, že starší rakouský hrad byl situován v dnešní vesnici Pomezí naproti Landštejnu a zachovala se z něj dodnes část románského kostela. Landštejn jako královský hrad spadal pod správu moravských Přemyslovců. Kdy a jak získali hrad a panství Vítkovci není známo. Víme však, že asi od roku 1259 byl pánem Landštejna Oldřich, pocházející nejspíše z třeboňské větve Vítkovců, po něm Sezema a Vítek, syn Ojíře z Lomnice. Vítkovci, píšící se podle hradu jako páni z Landštejna, si získávali osobní statečností stále větší politický vliv. Vítek z Landštejna (+ 1312) se vyznamenal při obraně města Znojma a mimořádnou statečnost projevil v zápase s míšeňskou posádkou Pražského hradu za krále Jindřicha Korutanského, kdy stranil Elišce Přemyslovně. Za Viléma z Landštejna (+ 1356) obnášelo landštejnské panství mimo hradu a Nové Bystřice ještě Třeboň, Lomnici a Nové Hrady. Po počátečních neshodách přijal Vilém z Landštejna roku 1317 lenní závazek a stal se rádcem krále Jana Lucemburského. Přátelství si udržel i s jeho synem Karlem IV., který se stal Vilémovým zastáncem v krvavém sporu s bojovným příbuzným Jindřichem z Hradce. Z Vilémových šesti synů zdědil Landštejn Litold, který však zemřel bez dětí a hrad připadl královské koruně. Roku 1381 získal landštejnské panství od krále Václava IV. Konrád Krajíř z Krajku, který zastával úřad nejvyššího hofmistra. Jmenování zemským hejtmanem v Korutanech v roce 1385 odvedlo Konráda od pražského dvora, jeho synové však v Čechách zůstali. Landštejn zdědil Lipolt a jeho syn Wolfgang pak hrad rozšířil a velmi nákladně přestavěl v pozdněgotickém slohu. Krajířové vládli Landštejnu téměř dvě století a jejich panování bylo poznamenáno velkým stavebním ruchem. Za tu dobu podstatně zesílili opevnění a vybudovali kolem pětiúhlého nádvoří výstavné renesanční paláce. Stavební činnost Krajíře však vyčerpala natolik, že po smrti Zdeňka II. prodala roku 1579 jeho dcera Anna, provdaná Roupovská, hrad i panství Rakušanu Štěpánovi z Eicinku.

Vzápětí však hrad koupil jihlavský měšťan David Neumaier. Davidův syn Gottfried se postavil na stranu odbojných stavů a po jejich porážce na Bílé hoře mu byl majetek konfiskován. Panství pak rychle měnilo majitele. V roce 1621 se zde vystřídali Baltazar Marradas a Kristián Hübner, následujícího roku byl hrad prodán slavatovskému hejtmanovi Jakubu Keclovi z Rottendorfu, v dalším roce se Landštejn dostal do držení bratřím Maxmiliánovi a Ferdinandovi Mohrům z Leichteneggu. Od roku 1639 vlastnil panství Jakub Khuen z Belasy, v roce 1668 převzal vládu Humprecht Jan Černín z Chudenic a jeho syn Tomáš Zacheus. Roku 1685 koupil panství císařský generál Ferdinand Arnošt z Herbersteina. Landštejn, okleštěný o okolní vesnice, vydržel v majetku tohoto rodu až do roku 1816, kdy smrtí hraběte Josefa rod vymřel. To však byl hrad od roku 1771, kdy po úderu blesku do jedné z věží zcela vyhořel, pustý a sloužil jen jako sýpka. Zřícenina poskytovala stavební materiál širokému okolí. Dlouhý spor o dědictví po hraběti Josefu z Herbersteina skončil roku 1846, kdy panství zdědil baron Ferdinand Sternbach, v jehož rodu zůstala zřícenina hradu až do roku 1945. Dnešní Landštejn je jednou z nejzachovalejších ukázek středověkého fortifikačního systému. Nejstarší románská část hradu s palácem vestavěným mezi dvě obranné věže je v Čechách ojedinělá. Pozdější dostavba gotického opevnění s obytnou věží donjonem rozšířila hrad o další nádvoří. Vznosný čtyřpatrový palác Krajířů z Krajku s renesančním opevněním a barokní dělostřelecké bašty pak uzavírají průřez stavebními styly čtyř vývojových etap. Návštěvníci se mohou po areálu hradu volně procházet nebo sledovat stavební vývoj hradu z přístupné vyhlídkové věže..

kostel Největější Trojice

V malé vesničce Klášter na cestě z Nové Bystřice do Slavonic byl v letech 1501-1507 zbudovaný klášter paulánů, kteří sem přišli již v r. 1491. Pauláni měli za úkol najít místo od Alp na východ, kde se sbíhají tři léčivé prameny a toto místo našli právě zde.
Dne 22. července 1533 byl klášter vypálen novokřtěnci, ale po r. 1626 postaven znovu. Roku 1785 byl Josefem II. klášter zrušen. Kompletně zbourán byl r. 1959. Na místě zůstal jen kostel Nejsvětější Trojice postavený v letech 1668-1682 na místě starého, dle projektu Domenica Orsiho. Tato ojedinělá stavba v kraji byla v letech 1674-1675 uvnitř vyzdobena raně barokními štukaturami, jejichž autorem je G. B. Cometa. Unikátní památkou v kostele byl ještě donedávna Strom života, unikátní a krásná jemná dřevořezba z doby po polovině sedmnáctého století, pravděpodobně jihoněmeckého původu, kterou nyní mohou zájemci zhlédnout v sakristii chrámu sv. Jana Křtitele v Muzeu Jindřichohradecka v Jindřichově Hradci. Kostel je jedinečný také svou prostorovou koncepcí (kněžiště je otočeno k západu - kvůli třem pramenům stékajícím se pod oltářem a vytékajícím ve studánce u kostela). V blízkosti je rašelinná louka. Kostel, který svým významem přesahuje jindřichohradecký region dlouhé roky chátral, dnes má novou fasádu a je postupně renovován...