Termín odletu se neodvratně blížil, ten pětidenní časový prostor, co nám zbyl do odletu jsme využili na soutěž a přípravu cestovních záležitostí myslím maximálně. Každopádně jako účastníci soutěže, zapsaní v pořadníku odevzdaných pod číslem "1", jsme 15.10. už odpočívali po příletu já, Kačka a Honzík v káhirském bytě v Garden city, pohoda začala. Říjen sliboval celkem příjemné teploty, což se nakonec vyplnilo. Moc dlouho jsme v kahirské metropoli ovšem neotáleli, v plánu bylo pouze zajistit pár nezbytností, jako byl třebas ISIC, přece jen pro studenty Egypt nabízí spoustu většinou až 50% slev a to především na vlakovou dopravu a vstupy s turistickým motivem všeho druhu.

A s u á n
(أسوان, oficiální transkripce Aswān) je město na jihu Egypta, často nazývané branou černé Afriky. Leží v oblasti prvního nilského kataraktu, který od starověku tvořil přirozené hranice egyptského státu. Počet obyvatel je 275 000 (údaj z roku 2008). Asuán je hlavním městem asuánského guvernorátu, nachází se tu jeden z kampusů South Valley Univerzity (arab: جامعة جنوب الوادى)..
Mezi nejznámější asuánské památky patří vykopávky města Abu na ostrově Elefantina. Abu existovalo nepřetržitě od 3. tisíciletí př.n.l až do 14. století n.l. a nálezy, umístěné v blízkém Asuánském muzeu, ukazují na bohatost a význam tohoto místa. Na Elefantině se nachází i núbijské vesnice Koti a Siou se svébytnou kulturou. Kitchenerův ostrov je znám pro svoji botanickou zahradu. Na západním břehu Nilu lze navštívit hrobky faraonských hodnostářů, zhlédnout mauzoleum Agy Chána či se vydat k o něco vzdálenějším rozsáhlým zříceninám kláštera sv. Simeona ze 7. století. Na východním břehu zaujme návštěvníky především moderní Núbijské muzeum a starověké lomy. Žula z asuánských lomů byla využívána po celý starověk a najdeme ji téměř na každé egyptské stavbě. Turisticky populární je nedokončený obelisk královny Hatšepsut, jehož výška měla být 42 metrů a hmotnosti 1 168 tun. Obelisk během výroby prasknul a práce byly zastaveny. Poblíž lomu s obeliskem se také nachází asuánský hřbitov s fátimovskými hrobkami z 11. a 12. století. .

16.10. večer jsme, občerstveni čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou, vyšlápli směr nádraží Giza odkud nám frčel noční vlak směr Aswan. Tuto nádražní stanici vřele doporučujeme - vyhnete chaosu při koupi lístků, která vás na hlavním nádrží nemine. Silně klimatizované kupé „first class“ s konferenčním stolkem a kobercem slibovalo svou prostorností především pro spaní velmi příjemné podmínky a nakonec i tu poměrně nízkou teplotu jsme zvládli, krosny pro tu noc zůstaly krom pár konzerv prázdné.
17.10. v devět ráno nás už přivítalo méně vlídné raní vedro na aswanském nádru. Netrvalo dlouho a po krátké hádce konkurenčních naháněčů jsme vybrali samozřejmě ten levnější hotel. Proběhla klasická předehra o cenu abychom neurazili, usmlouvali jsme cenu poměrně útulného pokoje pro tři z příjemných 15el. na 10 el. (45 Kč,-). Cena se dala celkem logicky vysvětlit, jednak probíhal Ramadán a navíc teprve začínala sezóna a hotely byly úplně prázdné. Ramadánem ospalý, především z turismu žijící, Aswan z pohledu cestovatele byl velmi útulným. Pár, zřejmě né příliš ortodoxních muslimů, seskupených při "hlavní turistické třídě" se nás sice pokoušelo nalákat na své zboží, ale každým dalším dnem - a byly nakonec celkem čtyři, jejich zájem o známé tváře opadával. V průvodci se píše, že Nil v Aswanu brázdí na 600 feluk - nilských plachetnic různých velikostí, bylo to znát především na nábřežích, kde vás neustále nějaký Arab či Nůbijec lákal na prohlídku "své" feluky. Většina z nich je pronajata a felukáři z nich odvádějí velká procenta svému Big Bossovi a nějaký každoroční poplatek státu. Honzík se snažil celý pobyt v tomto městě horního Egypta nabírat zkušenosti pro námi plánovanou třídenní plavbu po proudu Nilu. Aswan sám o sobě je úžasné město, které díky mnoha ostrůvkům mezi východním a západním břehem řeky z něho dělá opravdu místo lahodící oku romantika.

19.10. v šest ráno jsme se nechali převést přívozem na západní břeh s cílem navštívit hrobky faraónů. Teprve až po úplatku místního vojenského dozoru se nám podařilo zmizet z jejich dohledu a vydat se po úpatí vrcholu do pouště. Z nejbližšího vrcholu se nabízel úžasný výhled na probouzející se město v oparu. Dál podél Nilu se rýsovaly jednotlivé vesnice a vesničky lemující břehy, všechny zabarvené do světle modrého odstínu odříznuté od řeky sytě zeleným pruhem palmových hájů. Pod námi sem tam projel prozpěvujíc si nějaký nůbijec na svém čtyřnohém přibližovadlu. Měli jsme namířeno do bývalého pevnostně vypadajícího kláštera svatého Simeona. Celkem rozsáhlý komplex z velké části se zachovalými valenými klenbami skýtal celkem příjemné útočiště atak jsme neváhali a oddali se odpočinku a občerstvení. Karimother je v tom všude se vyskytujícím prachu opravdu doporučenou záležitostí - věcí. Ještě jsme chtěli mrknout na místní krajinnou dominantu západního břehu - Mauzoleum, ale byli jsme vyhnáni vojákem a tak jsme po chvíli ulehli do stínu na břehu řeky mezi spící Ramadánem vysílenými velbloudovodiči. Zjistili jsme že i s pronajatým velbloudem se dá prý udělat opravdu dobrý kšeft a nejmodernější mobily co tahali z kapes toho asi byly důkazem. Po pár vzájemných snímcích, když už slunce pomalu začalo ztrácet na síle, jsme vyrazili přívozem na východní břeh. Už stačilo jen potkat Nadžafa -našeho zítřejšího felukáře, domluvit čas a honorář za "all inclusiv", prohlídnout jeho loď a jít se zabalit na příští den.

Klášter sv. Simeona byl postaven mnichem v 7. století a následně byl věnován místnímu svatému ze 4.století jménem Anba Hedra. Podle legendy se Anba Hedra oženila, když jí bylo osmnáct let, ale v den své svatby se vzdálil lidstvu a okamžitě se rozhodl věnovat se cudnosti a stát se asketem poté, co byl svědkem pohřebního průvodu

Chrám Kom Ombo je staroegyptským chrámovým komplexem nalézajícím se na východním břehu Nilu v Horním Egyptě. Chrám se nachází zhruba 3,5 km jihozápadně od města Kom Ombo. Současná podoba chrámu pochází hlavně z Ptolemaiovského období, menší části byly dostavěny později za nadvlády Římanů. Chrám byl zasvěcený dvěma bohům: Harverovi se sokolí hlavou (ve starším období známý jako Hor) a krokodýlímu bohovi Sobekovi. A právě kvůli tomuto dvojímu zasvěcení je chrám často nazýván „dvojitým chrámem“. Stav dnešního chrámu je silně ovlivněn erozí a záplavami, které na stavbu po tisíciletí působily.

20.10. v osm ráno vyrážíme na překvapivě rozbouřený Nil a tak první zkušenost byla spíš v očekávání kdy se převrhneme silným větrem nebo vlnou, ale po chvíli jak se vzdalovalo město tak jsme nabírali na důvěře v loď i v umění Nadžafovo, který si na první den plavby vzal pomocníka - mladšího bratrance, či co to bylo.Kačka po chvíli objevili asi už nesmazatelnou památku na své krosně, neboť Nadžav den před odjezdem oživil barevnost své lodi. Plavba se stala ve vzpomínkách asi tím nejsilnějším zážitkem, který čím je vzdálenější v paměti jen zraje. Tmavomodré průzračné vody Nilu lemující sytě zelená políčka, pastviny a palmové háje, spousta domorodců - pastevců, rybářů a hlavně úžasných dětí, které se vždy vylouply kdekoliv jsme i jen na chvíli zakotvili. Zážitek silně připomínal odlehlé oázy západní pouště - naší minulé expedice, v tomto případě turismus připomínali pouze projíždějící obří nilské parníky. Po proudu Nilu vítr stále fičí proti a tak šměrujete řeku od břehu ke břehu, je stále co sledovat. Lůžková úprava paluby umožňovala v leže na matracích sledovat dalekohledem nejrůznější detaily všedního černošského života.
První noc byla zprvu velice klidná, usínali jsme na plachetnici přikotveni v zátoce. Další probuzení bylo až někdy uprostřed noci a po rychlém zjištění i uprostřed řeky unášející nás svým proudem, když jsem se zajímal kde je lodivod a spatřil ho spát u našich nohou tak jsem zase po nedalekém průjezdu několika parníků usnul pečlivě zabalen do spacáku, na řece se pekelně oproti zátoce ochladilo. První sluneční paprsky nás probudili až před Kóm-Ombem. Ranní toaleta proběhla v banánové háji kousíček od chrámového komplexu.Minimální počet turistů, vlastně jsme snad ani jediného nepotkali, vzdušná lehkost architektury a úžasně zachovalé reliéfy s neobvykle nápaditými vzory chrám vyzvedlo v našem žebříčku na přední místo. Ten den jsme si plavbu skutečně vychutnali, mírný vítr zpříjemňoval válení pod plachtovím, proměnlivá krajina kolem dobarvovala klidnou atmosféru. Přestávky u břehů vždy dobarvovala spousta úžasně přirozených dětí, které na břehu povětšinou pásli nějaké domácí zvířectvo. Cestou se nám těsně před setměním ještě vylouplo pár hrobek ze skalních masivů nad hladinou, plavba se ten den protáhla hluboko do noci, opravdu příjemný zážitek - hladina se dokonale zklidnila, Nadžaf to zřejmě kormidloval citem, neboť zakotvil s naprostou jistou za svitu měsíce na předpokládaném místě. Tentokráte už jsme zůstali přikotveni u břehu až do rána.

Chrám v Edfu je staroegyptská svatyně ve městě Edfu v Horním Egyptě, asi 100 km severně od Asuánu a asi 85 km jižně od Luxoru, na západním břehu Nilu. Město Edfu bylo v řecko-římských dobách známé jako Apollonopolis Magna, protože bůh Hór byl ztotožněn s Apollonem. Je to jedna z nejlépe zachovaných svatyní v Egyptě. Chrám, věnovaný bohu Horovi, byl postaven v Ptolemaiovském období, mezi léty 237 až 57 př. n. l. Nápisy na jeho stěnách poskytují důležité informace o jazyce, mýtech a náboženství během řecko-římského období ve starověkém Egyptě. Nápisy poskytují podrobnosti o stavební konstrukci i mýtickou interpretaci svatyně (i všech ostatních chrámů) jakožto "ostrova stvoření." Některé se též věnují mytologickému konfliktu mezi Hórem a Sethem.

Chrám byl postaven na místě staršího menšího chrámu, který byl také zasvěcen Hórovi. Původní stavba byla ovšem orientována východo-západním směrem, zatímco současný chrám severo-jižním. Starší chrám vznikl patrně za vlády Ramsese I., Ramsese II. a Sethiho I. Velikost chrámu odráží relativní prosperitu epochy, kdy vznikl. Stavbu započal Ptolemaios III. přesně 23. srpna 237 př. n. l. Nejprve byla postavena sloupová hala, dva příčné sály a svatyně obklopená kaplemi. Chrám dokončil až Ptolemaios XII. Neos Dionýsos roku 57 př. n. l.
Šlo o jeden z největších chrámu zasvěcených Hórovi a byl tudíž střediskem několika svátků spjatých s tímto bohem. K největším patřila oslava posvátného sňatku Hóra a bohyně Hathor, která se dle staroegyptského náboženství každoročně vydávala ze svého chrámu v Dendeře právě do Edfu. Chrám v Edfu přestal být užíván k náboženským účelům po vydaní zákona Theodosia I. v roce 391, který zakazoval nekřesťanské bohoslužby v Římské říši. Jako v mnoha jiných případech, řadu chrámových reliéfů křesťané poté zničili. Dodnes je strop chrámu černý v důsledku požáru, kterým snad chtěli křesťanští žháři zničit pohanské obrazy.
Po staletí byl chrám pohřben pod nánosy pouštního písku a říčního bahna, a to do hloubky 12 metrů. Na místě zaneseného chrámu si dokonce obyvatelé stavěli domy. V roce 1798 však byl chrám objeven francouzskou expedicí a v roce 1860 jej začal francouzský egyptolog Auguste Mariette postupně vyhrabávat z písku. Pozoruhodné bylo, že navzdory "pohřbení" architektonická konstrukce chrámu i jeho výzdoba zůstal téměř neporušena. Dnes je velkým turistickým lákadlem. V roce 2005 byl vstup do chrámu přestavěn a doplněn návštěvnickým centrem i zpevněným parkovištěm. V roce 2006 byl přidán důmyslný osvětlovací systém umožňující i noční návštěvy..

22.10. Kolem sedmé jsme už prozkoumávali břeh a to především z toaletních důvodů, slunce se třpytilo ve vlnkách, my snídali a připravovali se opustit feluku. Pak už následoval přibližně půlhodinový přesun taxíkem do Edfu. Zachovalost rozsáhlého Horova chrámu, relativně nedávno objeveného, chrámového komplexu 2000 let pohřbeného v písku se odrážela v množství turistů, kteří se kolem poledního nahrnuli do areálu. Zajímavostí je především právě zachovalost a komplexnost chrámu, který ač jeden z nejmladších přesně dispozičně napodobuje své staré předchůdce. Pro přesun do Luxoru jsme měli v plánu vlakem a né ledajakým, druhá třída bez airconu byla opravdu co do čistoty dóst hustá, avšak 120 km za 4,50 Kč dávala zapomenout na útrapy tohoto způsobu cestování. Cesta osobákem utíkala rychle už jen pro to, že bylo stále co sledovat, vesničky se střídaly jedna  za druhou, barevnost a rozmanitost jejich stavení ostře kontrastovala s pouští v pozadí.