Oázy
Jsme v první ze čtyř oáz v horním Egyptě, v oáze Bawity. Máme štěstí na počasí. Před pár dny zde bylo přes 40°C, nyní se zde teploty pohybují okolo 30°C. Z Kahiry jsme přijeli luxusním otobísem jen za 12.5,- EL. Ubytovali jsme se v centru oázy, resp. na hlavní a jediné Shiva street. Postel máme za 3.5,- EL. Neodolali jsme a na půjčených kolech jsme projeli nejbližší okolí - palmové háje až po rozpínající se Saharu. Domorodci jsou v totálním klídku. Když jsme nakupovali zásoby na náš výlet do Bílé pouště - White Desert, stačilo se prodavače jenom zeptat, zda pojede druhý den na oázu Farafra bus. Sice nám radil, abychom využili nabízené služby "adventure Mr. Kuky" - našeho pana domácího, ale my jsme za ...$ nechtěli. Nic méně, pokládal za nutné panu Kukymu o našich plánech poreferovat. Ten je zase, bez jakéhokoli přesvědčování, abychom jeli organizovaně a draze s ním, druhý den tlumočil autobusmanovi. My bychom se sním těžko domluvili. Otobis konečně po dalších deseti zastávkách na hlavní padesáti-metrové třídě a čekání na posledního pasažéra se snopem obilí, vyrazil směr poušť. Když nás při kontrole lístků průvodčí, již pečlivě informován z Bawity, kde nás má vysadit, konečně rozpoznal, šibalsky na nás mrkl a spokojeně pronesl "SAHARA". My jsme stále nic netušili. Už jsme byli přesvědčeni, že jsme Bílou poušť dávno minuli. Průvodčí najednou ukázal na palmu uprostřed nekonečna, autobus zastavil, a než jsme se stačili vzpamatovat, stáli jsme venku ve spalujícím žáru pouště a písek nás šlehal do obličeje. Průvodčí na nás z odjíždějícího autobusu gestikuloval něco jako "pít" a vytrvale ukazoval na palmu. V první chvíli jsme si mysleli, že jsme se úplně zbláznili. Ohlušující ticho značně otupovalo naše smysly, v krajině se na první pohled nedalo čeho chytit, těžko se odhadovala vzdálenost. Po prozkoumání nejbližšího okolí jsme teprve poznali, že se skutečně nacházíme v jedné z nejhezčích částí SAHARY - v BÍLÉ POUŠTI, jak se jí tu říká. Na dohled od nás sice byla skupinka "adventures", my tu však jsme sami -jen se stanem, zásobami jídla a vody na dva, respektive na tři dny jak jsme později zjistili. Poušť je úžasná, chvílemi se zvedá vítr a my skryti za vápencovými kolosy nevíme, co dřív fotit. Z písečných dun vyvstávají křídové útvary, je naprosté ticho, pražící slunce. Všude kolem se válí spousty drobných zčernalých mušlí nejrůznějších tvarů. Na druhý den jsme naplánovali výlet do vzdálených vápencových skalisek - opět nezapomenutelný zážitek. Brzy se vám z obzoru ztratí i poslední orientační bod - silnice, na které automobil projede jednou za půl dne. Máme pocit, že se procházíme po vyschlém dně prehistorického moře, stále je všude spousta černých mušlí a větrnou erozí opracovaných monolitů.....prostě bomba, zapomínáme na skoro 50°C ve stínu. Je ale těžké vůbec nějaký ten stín najít, i když někteří giganti mají i okolo 80m výšky.