MMyslivecký rybník u studánky jménem Kvočna_
Dobře osazená cestovní spižírna dokáže příjemně oživit už tak silně romntické místo u rybniční hladiny
- 20. km - 1. noc

Horní Bříza a kaolinové doly

Snídaně
- 29. km - prasklý nosič, Martin - servis Plasy (jsou zde taak hodní servismani

Horní Bříza je lokalita v České republice, která je známá především pro své kaolínové doly a těžbu této suroviny. Historie těžby kaolínu v této oblasti sahá hluboko do minulosti a má bohaté dědictví spojené s průmyslovým využitím této zeminy.
Kaolín je typ bílé jílovité horniny, která se používá především v keramickém průmyslu, jakož i v papírenství, farmaceutickém průmyslu a kosmetice. Těžba kaolínu v oblasti Horní Břízy započala v 19. století a postupně nabyla na významu.
Na počátku těžby byl proces často velmi manuální a náročný, přičemž pracovníci ručně těžili kaolínovou horninu a odstraňovali ji z dolů. Postupem času se však technologie těžby zdokonalovaly a mechanizovaly, což umožnilo efektivnější a rozsáhlejší těžbu.
Během průmyslové revoluce a následujícího rozvoje průmyslového využití kaolínu se těžba v Horní Bříze stala důležitým hospodářským odvětvím. Vrchol jejího rozvoje byl dosažen v průběhu 20. století, kdy se zvyšovala poptávka po kaolínu jako důležité suroviny v průmyslu.
Nicméně, jako v mnoha jiných odvětvích těžby, se s přibývajícími lety začaly projevovat environmentální a sociální dopady těžby kaolínu. Problematika spojená s dopady na životní prostředí, jako je například narušení krajiny a vodních toků, vedla k zvýšené regulaci a ochraně těchto oblastí.
V současnosti těžba kaolínu v Horní Bříze nadále pokračuje, přičemž moderní technologie a postupy jsou využívány k minimalizaci negativních dopadů na životní prostředí. Klíčovým je hledání rovnováhy mezi hospodářskými zájmy a ochranou přírodního prostředí, aby se zajišťovalo udržitelné využívání těchto zdrojů pro budoucí generace. ChatGPT

Plasy - Santiniho umění stavět na vodě, aneb Bez vody se stavba zřítí

První panovnický cisterciácký klášter v Čechách, založený před více než 870 lety přemyslovským knížetem Vladislavem II. Během let 1661 až 1785 bylo opatství velkolepě barokně přestavováno podle ideí a plánů Jean Baptiste Matheye, Jana Blažeje Santiniho Aichela a Kiliána Ignáce Dientzenhoffera. Roku 1785 byl tento největší a nejvýznamnější český cisterciácký klášter zrušen, aby se o čtyřicet let později stal rezidencí kancléře Metternicha a jeho rodiny, kteří si zde zřídili rodovou hrobku.
Santiniho koncepce řešení plaského kláštera je ztvárněna v plánu, který dnes najdeme v klášterním archivu rakouského Zwettlu. Znázorňuje návrh klášterního kostela, konvent, prelaturu a její zahradu, velkou sýpku na východ od prelatury a menší kapli severně od prelatury. V plánu chybí rozsáhlý hospodářský dvůr.

Stavby zahrnuté v tomto plánu můžeme dělit na dva druhy – stavby ze staršího období, které byly zamýšleny Santinim jako přestavby či dostavby (např. prelatura, velká sýpka) a nově vystavěné budovy. Z novostaveb byl realizován pouze konvent, na rozdíl od velkého klášterního kostela, osové kaple a přestavbě velké sýpky. Zamýšlená podoba prelatury nebyla dostavěna do navržené trojkřídlé podoby, pozměněn byl pouze vzhled zahrady, ke které přibyl ambit s osovým pavilonem. Santiniho tehdejší dokumentace byla přechovávána v klášteře. Tento dokument se oproti plánu ve Zwettlu liší v několika drobnostech, například umístění hlavní brány, podoba menšího kostelíka v ose hlavní cesty a nezmíněná přestavba velké sýpky. Kostelík Panny Marie Růžencové měl být zachován ve své podobě z počátku 17. století.

Řeka S t ř e l a a dvacatero brodů _

Velmi zajímavý vstup do Kubovy naplánované trasy, který se i přes ty nádherné vizuální zážitky nedotčené krajiny, vymstil i mně ..Po patnáctém brodu nohy už tak mrznou, že je nutné je alespoň na chvíli prohřát - močí.

Střela je řeka v západních Čechách známá především svým hlubokým kaňonovitým údolím. Délka toku činí 101,6 km. Plocha povodí měří 921,8 km². Název řeky je údajně odvozen z pověsti, podle které kníže zastřelil havrana, jehož hejno rušilo knížecí družinu při lovu. V havranově žaludku se ukrýval očarovaný drahokam, pomocí něhož jakýsi cizinec zničil havraní hejno, které svou magickou mocí zaklelo hrad na vysoké skále nad řekou. Wikipedia
Délka: 101,7 km
Rozloha povodí: 923 km²
Ústí do: Berounka
Průtok: 3 m³/s
Správce: Povodí Vltavy

Rabštej nad Střelou _

a Zlomový bod trasy - Restaurace U Laury - 70. km - prasklý nosič, Martin - servis Plasy (jsou zde taak hodní servismani

rajina kolem pozdějšího hradu Rabštejna patřila potomkům Milhosta, který založil r. 1193 klášter v Mašťově, později přeložený do Oseka. Po r. 1321 koupil rabštejnský statek od Lidéře z Rabštejna Oldřich Pluh, předek významného rodu Pluhů z Rabštejna. Oldřich držel Pluhův Žďár a sloužil pánům z Hradce. V I. 1319–1341 byl královským podkomořím, stal se oblíbencem krále Jana Lucemburského, který jej bohatě odměnil, takže podle soudobého kronikáře „z chudého boháče učinil". Oldřich Pluh získal od plaského kláštera ještě některé vsi a vystavěl si na počátku 30. let 14. století na nepřístupném ostrohu řeky Střely pevné sídlo a pod ním založil městečko Rabštejn nad Střelou. Hrad i městečko byly spojeny v jeden celek hradbami, z nichž dosud zbyly některé části a dvě okrouhlé věže. Rozvržení hradu a jeho výstavnost neznáme, neboť zmizel v pozdějších přestavbách a archeologický průzkum tu nebyl podniknut. Hradní kaple byla později přestavěna ve farní kostel, který byl zbořen r. 1787; stával me/i dnešním kostelem a zámkem. V rodu Pluhů Rabštejn dlouho nezůstal, neboť Oldřichovi synové se r. 1357 z neznámé příčiny postavili proti císaři Karlu IV., který poslal proti Rabštejnu vojsko. Bratři se před obléháním poddali a přistoupili na panovníkův požadavek, aby mu hrad za 3000 kop grošů míšeňských prodali. Karel IV. si byl totiž vědom, že hrad má pro okolní krajinu velký význam a chtěl jej mít ve svém majetku. Tak se stal Rabštejn královským zbožím, kolem něhož Karel IV. vytvořil manský systém a připojil k němu ves Vysočany, tři dvory ve vsi Mezí a jeden v dnes zaniklém Čihanově.

Hrad spravoval purkrabí, Karel IV. na něm často pobýval a výnosy z něho daroval své manželce Elišce Pomořanské. V r. 1397 postoupil Václav IV. hrad Benešovi Čertovi z Hořovic jako zástavu za 1600 kop grošů českých. V r. 1419 se Rabštejna zmocnil Jindřich Plavenský, pán na Kynžvartě, Bečově a Bochově, který se sice zprvu spojil s husity, ale brzy nato proti nim bojoval. Kdy Rabštejn ztratil, není známo. Hrad získali synové Beneše Čerta, ale již r. 1428 se jako jeho držitelé uvádějí bratři Bušek a Jan Calta z Kamenné Hory. Když Bušek r. 1433 zemřel, stal se poručníkem jeho nezletilého syna Jana Burian z Gutštejna, který se pak psal seděním na Rabštejně. Jan zemřel r. 1464 a poručnictví nad jeho nedospělými dcerami se ujal Burian mladší z Gutštejna, třebaže k tomu nebyl plně oprávněn. Spor o správu Rabštejna byl také jednou z příčin, proč se Burian stal nepřítelem krále Jiřího z Poděbrad a členem jednoty zelenohorské. Burian vlastnil jedenáct panství a současníci jej nazývali Burian Bohatý. V těsné blízkosti hradu dal r. 1483 vystavět klášter karmelitánů, který byl při bouři nekatolických rabštejnských měšťanů r. 1532 vybit a spálen. Po Burianově smrti r. 1494 držel Rabštejn jeho nesnášenlivý a výbojný syn Kryštof. Pro spory se Šliky a jiné výtržnosti byl předvolán k zemskému soudu, ale nedostavil se k němu a byl proto odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a statků. V r. 1509 byla proti němu podniknuta pod vedením samotného krále Vladislava II. vojenská výprava. Kryštof se zalekl a žádal krále o milost. Za trest musel vydat statky Točník, Žebrák, Příbram a Rabštejn. Rabštejn držel 9 let sám král Vladislav II.; jeho syn Ludvík jej r. 1518 zastavil Šlikům. Sídlil na něm Lorenc Šlik, který už značně sešlý hrad opravil, a když r. 1532 vyhořel, postavil tu nové hradní stavení. Některé části zmíněné nové stavby jsou dosud viditelné za zámkem na konci ostrohu. Na jedné části tohoto hradu byl však postaven nový zámek, v jehož zdech je patrné zdivo ze 16. století.

Hrad Rabštejn, majestátně se tyčící nad městem Rabštejn nad Střelou, patří mezi významné historické památky Jihočeského kraje v České republice. Jeho původ sahá až do 13. století, kdy byl postaven jako strategická obranná pevnost na skalnatém ostrohu nad soutokem řek Střely a Volyně.
Hrad Rabštejn prošel v průběhu staletí několika přestavbami a úpravami, ale stále si zachovává svůj původní středověký charakter. Jeho kamenné zdi a věže jsou svědky mnoha historických událostí a bojů, které se v této oblasti odehrály.
Jedním z významných prvků hradu je tzv. Velká věž, která sloužila jako hlavní obranná a obytná část. Z vrcholku věže se naskýtá nádherný panoramatický výhled do okolí, který přitahuje mnoho návštěvníků.
Kromě Velké věže můžete na hradě nalézt další budovy, jako jsou palácové křídla, obvodové hradby či hospodářské budovy, které poskytují pohled do života na hradě v minulých staletích.
Dnes je hrad Rabštejn přístupný veřejnosti a slouží jako muzeum, kde si návštěvníci mohou prohlédnout expozice věnované historii hradu a okolí. Každoročně se zde také koná řada kulturních akcí a historických festivalů, které přibližují atmosféru středověku a přitahují milovníky historie z celého regionu..

Mariánský Týnec - Kostel Zvěstování Panny Marie

Římskokatolický kostel Zvěstování Panny Marie v Mariánském Týnci u Kralovic z 18. století se nachází v areálu bývalého proboštství Mariánská Týnice cisterciáckého kláštera v Plasích. Po zrušení kláštera v roce 1785 stavba začala chátrat, takže v roce 1920 došlo ke zřícení kupole kostela i s okulem. V 60. letech 20. století Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů pod vedením Dobroslava Líbala provedl pasportizaci celé stavby Mojmír Horyna a navrhl její rekonstrukci. V letech 1990–1995 vypracoval pražský památkový architekt Ing. Jindřich Rineš (1943–2016) projekt na obnovení kupole a vzápětí byla zahájena celková rekonstrukce kostela, dokončená v roce 2008. Společně s celým areálem je kostel chráněn jako kulturní památka[1] a v roce 2018 byl prohlášen národní kulturní památkou.

Architektura
Chrám Zvěstování Panny Marie projektoval Santini v roce 1710 jako centrálu na půdorysu řeckého kříže s okosenými rohy. Horyna v tomto případě zdůrazňuje bravurní práci s geometrií, zde konkrétně s metodou „kvadriangulace“. Tato už od středověku známá metoda pracuje se sítí soustředných kružnic, do nichž je vepisován či jimž je opisován geometrický útvar čtverce, nicméně v každé z nich pootočeném o 45°.[9] Do místa protnutí všech diagonál a os, tedy do středu takto promyšlené kompozice je pak umístěno křížení chrámu, vertikálně završené kupolí, jež ve vrcholu nese mariánskou hvězdu, dominantu stavby a potažmo i celého poutního místa. Ramena kříže osmiúhelníkového půdorysu architekt z jedné šestiny zasunuje do středu, završuje plackovou klenbou nad příčným obdélníkem a v exteriéru uzavírá pro něj typickou mansardovou střechou.[10] Dvojvěží zvonic je pro zachování centrality chrámu vysunuto mimo jeho hmotu.[11] Monumentalita exteriéru kostela je podtržena poměrně skromným členěním pláště, jehož povrch architekt nerozbíjí zdobnými detaily, naopak iónské pilastry, použité v exteriéru i interiéru, vertikalitu stavby jen umocňují.[12] Tradiční schéma centrály na půdorysu řeckého kříže mohl Santini poznat v díle svého učitele Jeana Baptisty Matheye. V tomto kontextu je nezbytné zmínit projekt kostela Panny Marie Božské Prozřetelnosti v Praze, na jehož dostavbě se Santini podílel a jež naznačuje vzhled týnické centrály.[13] Zprostředkovaně jej pravděpodobně poznal i v díle Guarina Guariniho, konkrétně v návrhu kostela Sainte-Anne-la-Royale v Paříži.[14] Toto centrální půdorysné schéma Santini následně využívá i v projektu kostela sv. Václava ve Zvoli (1713) a samozřejmě také při projektování poutního kostela Jména Panny Marie ve Křtinách u Brna (1718). A jak poukazuje Rostislav Švácha, nejen půdorysné řešení sakrální architektury Křtin a Zvole vycházelo z týnického projektu. Celistvěji působící projekty obou mladších areálů obměňují konvexně-konkávním zpracováním jejich starší, lineární předobraz.[15]

Ani budova proboštství, jež navazuje na hloubkovou osu kostela, není bez paralel, nejsnáze snad dohledatelných v díle J. B. Matheye. Švácha také v tomto kontextu upozorňuje, že i pro samotné uspořádání, „navléknutí“, jednotlivých budov chrámu a proboštství na jedné ose můžeme nalézt paralelu v původním projektu kláštera v Plasích.[16]

Interiér kostela
Centrální stavbu chrámu v Mariánské Týnici měly podle originálního projektu symetricky na západní i východní straně provázet ambitové dvory, z nichž byl dokončen pouze jeden stávající.[17] Tříramenná stavba ambitu, obklopuje ve svém nitru čtverec a ze západu nasedá na příčnou osu kostela, v místech kde ramena kostela svírají úhel. Každé z ramen ochozu tvoří pět obdélných polí zaklenutých taktéž plackami. Do nároží ambitu vložil architekt na příčnou osu orientované kaple šestiúhelníkového půdorysu. Kaple jsou mírně vyvýšeny nad hmotu chodeb, zaklenuty plackou nad půdorysem oválu a završeny taktéž mansardovou střechou. Právě půdorysný tvar šestiúhelníku, uvádí Horyna jako „dobově poměrně neobvyklý, pro Santiniho naproti tomu však svrchovaně příznačný“ a v soudobé tvorbě Santiniho kolegů nemající obdoby.[18] Obdobné kompoziční a půdorysné ztvárnění prostoru můžeme na počátku 18. století najít jednak v Santiniho projektu pro Plasy, kde je šestiúhelníkový půdorys použit v místě styku chodeb cisterciáckého konventu a následně i u ambitu zahrady prelatury, ale zejména v pojetí ambitu poutního místa Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře, jehož autorství mu bylo na základě zmíněných paralel připsáno.[19] Inspiračním zdrojem pro mladého architekta snad mohl být Michelangelův nerealizovaný projekt kostela S. Giovanni dei Fiorentini, jenž pracuje s obdobným půdorysným a osově provázaným schématem.[20]

Samotná novostavba poutního kostela Zvěstování Panny Marie a cisterciáckého proboštství v Mariánské Týnici nebyly motivovány, jak zmíněno v úvodu, akutní potřebou obnovy místa, spíše touhou uměnímilovného opata Tyttla oslavit a projevit úctu Panně Marii. Tomuto záměru by snad také odpovídala monumentalita stavby, stejně jako její promyšlené zasazení do krajiny. Novostavba poutního místa je dobře viditelná ze vzdálenosti několika kilometrů a tvoří tak dominantu celého místa. Akcent na gradaci hmot a pohledovost stavby je patrný zejména při příchodu k areálu z jihu. V tomto případě se před návštěvníkem v prvním plánu zjeví podélně pojatá budova proboštství, za kterou se v plánu druhém tyčí vertikální dominanta chrámu Zvěstování Panny Marie.[21]

Monumentálního vyznění stavby se ve své stati nezříká ani Rostislav Švácha, avšak Santiniho tvorbu přibližně kolem roku 1710, kam patří i projekt Mariánské Týnice, označuje termínem „vyhroceného dualismu.“[22] Tuto jeho část tvorby charakterizuje jako plnou protipólů. Statickou architekturu kostela Zvěstování Panny Marie staví do kontrastu se stavbami kostela Nejsvětější Trojice v Rychnově nad Kněžnou (1710), kaple sv. Bernarda v Plasích (1711), kostela v Jesenci (1711), Jaroměřicích u Jevíčka (1712) a řadí sem i průčelí kostela v Bobrové (1714), jejichž pláště jsou dynamičtěji zvlněny. Nicméně nejen v porovnání mariánského chrámu v Týnici s dalšími stavbami spatřuje Švácha rozpor. Určitou disparátnost pozoruje i ve vyznění stavby samotné, v expresivním pojetí interiéru (originálně pojatý motiv kladí a svazky pilastrů) oproti „stroze racionálnímu“ exteriéru stavby,[23] což je pro Šváchu charakteristickým znakem Santiniho staveb přelomu prvního a druhého desetiletí 18. století.

.

Pivovar C h ř í č

Vojtova s ervisní chvilka zpestřená zastavením v pivovaru kde nejeden chuťový pohárek zaplesal
- 106. km - prasklé zadní lanko Vojta,

Pivovar Chříč na severním Plzeňsku obnovil svou činnost v roce 2015 a v původních prostorech navázal na tradici zaznamenanou od roku 1567. Srdcem pivovaru je měděná varna s původní technologií přímého dřevního otopu pod měděnou mladinovou pánví. Zde vzniká prvotřídní ležák, který je vlajkovou lodí pivovaru. Kromě toho nabízí pivovar také sezónní speciály a svrchně kvašená piva.
Pivo zde zraje na otevřených spilkách a není znehodnoceno filtrací ani pasterizací. Pivovar zaváží sudové pivo vybraným podnikům v Praze, Plzni a v okolním regionu, k dostání je též v pivovaru i s možností prohlídky.
Podnik funguje jako chráněná dílna – na pozicích pivovarské chasy dává práci více než třiceti lidem s mentálním i fyzickým hendikepem. Na obnově místa se významnou měrou podílelo sdružení Propolis. Pivovar inicioval vznik venkovské malotřídní školy ZŠ Pivoňka a finančně ji podporuje.

Staročeské máje v P o d m o k l e c h po tříleté pauze

A mezitím co v pivovaru pohárky chuťuvé zaplesaly, tak za hudby k tanci od Roberta Jíši se místní kuchyně předvedlam nezapomenu reklamovaný kuřecí řízek, když ho číšník snedší pleti bere z talíře vlastní rukou a nedśeho přihřát :)

mlýn. Rezervace se nachází v nadmořské výšce od 380 do 528 metrů. Na území o rozloze asi 314 ha je chráněná teplomilná vegetace a rostlinstvo submontánního typu. Název řeky je údajně odvozen z pověsti, podle které kníže zastřelil havrana, jehož hejno rušilo knížecí družinu při lovu. V havranově žaludku se ukrýval očarovaný drahokam

Zbiroh

A Splendidní obět v zámecké restauraci.

Zámek vznikl přestavbou staršího hradu počátkem 17. stol., tu provedl Rudolf II. Za třicetileté války byl vypálen a poté sloužil jako vězení. R. 1943 zde byl štáb SS, armáda zámek opoustila r. 1997 a 18.6.2005 byl otevřen pro veřejnost.