Zřícenina Ostrý

též Šarfnštejn, Šarfenštejn či Scharfenstein; 3 km jihovýchodně od Benešova nad Ploučnicí

Zříceniny hradu na úzkém čedičovém hřbetu obtékaném Ploučnicí. Hrad po polovině 13. století vystavěli Markvartici, v písemných pramenech se poprvé v predikátu připomíná k roku 1268. Za vlády Přemysla Otakara II. byl královským majetkem. Po jeho smrti se stal součástí braniborské zástavy a Václav II. ho poté udělil jako léno Janovi z Michalovic. Jeho potomci ho vlastnili až do roku 1406. V 15. století se posléze stal majetkem pánů z Vartemberka a za jejich válek s lužickým Šestiměstím byl roku 1445 dobyt a vypálen. Poté již nebyl sídlem majitelů, a připomínají se zde pouze purkrabí a k roku 1515 byl již uváděn jako pustý.

Dispozice hradu je trojdílná. Většinu plochy obou předních částí vyplňuje skalní hřeben, který na západní straně sledovala přístupová komunikace. V čele vlastního předhradí ji přepažuje mohutná čelní hradba, v další fázi vzepřená rozměrným opěrákem, na níž navazovala částečně dochovaná západní obvodová hradba. Pro nedostatek místa musely hospodářská budova se sklepem a cisterna zaujmout místo prakticky ve třetím příkopu, který odděloval předhradí od jádra. V čele drobného pětiúhelného jádra se zcela zaniklým palácem na zadní straně stojí spodní část okrouhlého bergfritu asi 8 m vysoká, který sem však byl dostavěn až dodatečně do prostoru vymezeného již stojící obvodovou hradbou. Zda mu předcházela nějaká jiná stavba, není jasné. Jádro minimálně na východní a jižní straně obíhal snad dodatečný parkán. Pro zajištění plynulé komunikace v něm musel být mohutný opěrák hlavní zdi na východní straně prolomen průchodem. Přestože si hrad po celý středověk uchoval nepříliš komplikovanou podobu, byl jeho vývoj složitější, než se doposud soudilo. Doložená vestavba bergfritu do staršího objektu není častým jevem. Ve druhé fázi Ostrý náležel mezi početné šlechtické hrady bergfritového typu, které v 2. polovině 13. století vznikaly ve velkém množství.

Roku 1816 prodal hrabě Thun-Hohenstein zříceninu hradu Ostrý se sousedním dvorem a statkemměstu Benešovu nad Ploučnicíza 180 tisíc zlatých. Koncem 19. století zde proběhly restaurátorské práce a byla zde objevena řada archeologických předmětů. Tehdy také došlo k proražení chodby do interiéru válcové věže. Na počátku 20. století byly odkryty zbytky zdí a provedeno zaměření půdorysu hradu. V letech 1928-1931 byly ze státní podpory na hradbách prováděny konzervátorské práce a bylo rovněž doplněno nové zdivo. Od roku 1966 je zřícenina hradu zapsána na MK ČR jako kulturní památka. V roce 2008 byla zahájena první etapa projektu "Zajištění bezpečného zpřístupnění zříceniny hradu Ostrý". Projekt je realizován za výrazné finanční podpory Ústeckého kraje a Lesů České republiky.

Zdroj:
- ANDĚL, Rudolf a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Čechy. Praha: Svoboda, 1984, s. 364-365.
- DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. 2. vydání. Praha: Libri, 2002, s. 412.
- DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky. Praha: Libri, 2002, s. 74.
- MENCLOVÁ, Dobroslava. České hrady I. 2. vydání. Praha: Odeon, 1976, s. 157-158.[11]

a

Cyklostezka Varhany_
Cyklostezka Varhany byla vybudována na zemním tělese zrušeného úseku železniční trati Česká Kamenice – Česká Lípa mezi Českou Lípou a Kamenickým Šenovem. Přípravy na výstavbu cyklostezky začaly v roce 2001, výstavba prvního úseku v říjnu 2007. Je součástí cyklotrasy 3054. Celá trasa byla dokončena v roce 2013.

Na pouhých 28,8 km kolejí se v počátcích dokonce podílely tři různé tratě:

• Česká Lípa hlavní nádraží – Česká Lípa Městský sad (Střelnice)
• Česká Lípa Městský sad (Střelnice) – Kamenický Šenov (dolní nádraží)
• Kamenický Šenov (dolní nádraží) – Česká Kamenice

Nejstarší byla trať České severní dráhy z České Lípy do Rumburka, otevřená 16. ledna 1869, jejíchž prvních 2,3 km do dnešní zastávky Střelnice ale „šenovské“ vlaky používaly teprve od roku 1914. Dnes je tento úsek součástí provozované celostátní dráhy Bakov nad Jizerou – Jedlová. Také z opačné strany, od České Kamenice, jsou železniční dějiny svázány s Českou severní dráhou. Její hlavní trať (otevřena rovněž 16. ledna 1869) z Podmoklů (Děčín hlavní nádraží) do Jedlové průmyslový Kamenický Šenov minula, protože trasa tak kopcovitým terénem by stavbu i provoz tratě neúměrně prodražila. Teprve 10. února 1886 společnost dokončila 4,45 km dlouhou odbočku Česká Kamenice – Kamenický Šenov. Využila přitom možností tzv. „lokálkových zákonů“ (zákony po roce 1880, které mimo jiné značně slevily z technických parametrů vedlejších drah a tím jejich stavbu zlevnily) při podmínce, že šenovští podnikatelé dráze zajistí obrat zboží. Právě proto přímo u šenovského nádraží (později „dolního“) vzniklo několik skláren a dalších podniků.

Na tomto úseku byla pravidelná osobní doprava zastavena v onom září 1979, nákladní ale teprve 1. října 1992. O letních sezónách let 1997 až 2005 na trati býval muzejní provoz motorových a parních vlaků (občanské sdružení Klub přátel lokálky), nynější nájemce (Klub železničních cestovatelů, KŽC Doprava) zatím žádné vlaky neprovozuje. Trať není zrušena, coby regionální dráha je majetkem státu a v (teoretické) péči Správy železniční dopravní cesty.

Oba zmíněné úseky České severní dráhy nabyl stát zákonem ze dne 2. srpna 1908 (spolu se všemi dalšími tratěmi této společnosti) a od listopadu téhož roku na nich provoz zajišťovaly Rakouské státní dráhy.

O zbývajících 21,96 km mezi Kamenickým Šenovem a Českou Lípou Městským sadem se zasloužila soukromá místní dráha „Lokalbahn Böhmisch-Leipa – Steinschönau“. Jejími akcionáři byli místní podnikatelé (statkáři a šenovští skláři), obce Nový Oldřichov, Mistrovice, Častolovice a města Česká Kamenice a Česká Lípa. Koncesi ke stavbě a provozu dráhy získala akciová společnost zákonem č. 63/1902 říšského zákoníku ze dne 28. března 1902, přičemž na 1.976.300 rakouských korun (81,9 % pořizovacího kapitálu) poskytl garanci Zemský výbor Království českého. Podobným způsobem, tj. s řadou stavebních, provozních a daňových úlev, a za významného přispění zemských institucí vzniklo v Čechách mezi lety 1890 a 1910 okolo tisíce kilometrů místních drah.

Stavbu této místní dráhy podle normalizovaných podkladů státních drah provedla od dubna 1902 do srpna 1903 pražská firma ing. Chierci a Pícha. Krátkodobě přitom zaměstnala jen málo místních obyvatel; rozsah prací totiž nebyl nijak velký a na speciální pozemní stavby (mosty, propustky a zdi) firma nasmlouvala kvalifikované dělníky z Itálie, což v té době bývalo na mnoha českých drážních stavbách zcela běžné. Několik menších ocelových nýtovaných mostů dodaly Škodovy závody (největší přes Šporku mezi Českou Lípou a Manušicemi s rozpětím 8,8 m), kolejnice byly z kladenských hutí. V rámci zákonných předpisů se stavělo maximálně úsporně i za cenu ostrých oblouků a značných sklonů. Ty se na naší trati běžně pohybovaly okolo 30 ‰, největší byly 35,5 ‰ (tzn. navýšení přibližně 355 cm na každých 100 m délky) u Horního Prysku a 33,4 ‰ mezi Mistrovicemi a Novým Oldřichovem.

Ke dni zahájení provozu, 29. srpna 1903, měla dráha následující dopravny a zastávky:
km 0,0 stanice Steinschönau; od 1924 Kamenický Šenov; později dolní nádraží
km 2,724 zastávka Ober Preschkau; od 1924 Horni Prysk
km 4,624 stanice Parchen-Ober Steinschönau; od 1924 Prácheň-Kamenický Šenov; později Kamenický Šenov horní nádraží
km 8,376 stanice Ulrichsthal; od 1921 Oldřichov u České Lípy; Nový Oldřichov
km 9,651 stanice Meistersdorf; od 1921 Mistrovice
km 11,968 zastávka Neudörfel; od 1921 Nová Ves u České Lípy
km 13,440 stanice Wolfersdorf; od 1924 Volfartice
km 16,356 stanice Ober-Liebich; od 1924 Horní Libchava
km 18,760 zastávka Manisch; od 1922 Manušice
km 21,959 stanice Böhmisch Leipa Stadtpark; od 1919 Česká Lípa Městský sad (šlo o samostatné kolejiště asi 200 m vedle dnešní zastávky Střelnice, od něhož museli cestující na zastávku přecházet pěšky dnešní Českokamenickou ulicí). - wikipedia

 

kostel sv. Petra a Pavla v Horním Prysku_
Dnešní kostel sv. Petra a Pavla v Horním Prysku je hodnotnou architektonickou památkou, svým významem překračující rámec regionu. Dnešní stavbě předcházela dvě starší založení. Po zániku nejstaršího kostela (údajně zničen za švédských válek), byl ve 40. letech 17. století postaven nový, zednickým mistrem S. Vetterem. Z této doby pochází i současná, samostatně stojící zvonice, zvýšená roku 1680. Současný barokní kostel byl vystavěn v letech 1718-1721 roudnickým stavitelem italského původu Petrem Pavlem Columbanim , který vystavěl i kostely v sousedním Kamenickém Šenově a Polevsku. Kostel byl založen na konvex- konkávním půdorysu a na jedince zapůsobí právě vnějšími vzletnými liniemi.

Vnitřek kostela je bohatě vyzdoben. Rokokový hlavní oltář s titulárním obrazem sv. Petra a Pavla od malíře Thomase Eyselta z Jablonného, byl vyroben roku 1752 pražským sochařem Janem Lampelem. Oltář přestavěl r. 1775 sochař Anton Max ze Sloupu, který v roce 1763 zhotovil i kazatelnu, která je mistrovským dílem pozdního baroka. Kromě hlavního oltáře se v kostele nacházejí ještě další tři barokní oltáře, sv. Josefa, sv. Aloise a Panny Marie. Interiér vhodně doplňují pozoruhodné barokní sochy v životní velikosti: sv. Michael, sv. Rafael, sv. Zikmund a sv. Leopold. Na kruchtě stojí dvoumanuálové varhany z roku 1745 od varhanáře Johanna Christopha Standfusse z Chabařovic.

Kostel sv. Petra a Pavla v Horním Prysku prošel v letech 2002 - 2014 generální rekonstrukcí.

Na Tokání_
Na Tokáni shořely dvě historické chaty. Zasahovalo sedmnáct jednotek hasičů
Zdroj: https://decinsky.denik.cz/pozary/pozar-rynartice-chaty-les-20200522.html
V centru Národního parku České Švýcarsko shořely dvě historické chaty, hasiči nadále krotí plameny v okolním lese. Poplach třetího stupně aktivoval hasiče na Děčínsku v pátek 22. května ráno, vyrazili do Rynartic, do lokality Na Tokáni.

Historie obory Na Tokáni sahá až do 80. let 17. století. Majitel panství kníže Rudolf Kinský pak v roce 1833 dal v lokalitě vybudovat sruby pro lovce, místo totiž bylo známo hojným výskytem tetřeva a dalšího ptactva. Odtud také pochází název celého areálu.
Později v 19. století se pak místo rozšiřovalo, přibývaly další stavby, přístupové cesty. V 50. letech 19. století tam pak byla postavena chata ve stylu loveckého zámečku, místo se postupně proměňovalo na turistickou lokalitu. Tuto stavbu pak v roce 1905 zničil požár. Byla obnovena, ale za čtyři roky opět shořela. Současná podoba chat Na Tokáni se datuje do 30. let 20. století.