H r a d - P ř í b ě n i c e

Hradní komplex nacházející se asi 8 km od Tábora po žluté turistické značce přímo u řeky Lužnice. Z hradu se dochovalo několik zdí, které jsou rozesety po celém místě, pata jedné věže a obvodové zdi jedné místnosti...

Nejstarší dochované, slohově vročitelné architektonické prvky, vytěžené při archeologickém výzkumu započatém v r. 1956 (ale nedokončeném), prokazují vznik hradu v polovině 13. století. V písemných pramenech se uvádějí první majitelé hradu, zemský komorník Vítek z Prčic r. 1243 a jeho bratr Vok, místodržící krále Přemysla Otakara II. ve Štýrsku (1262). R. 1283 se poprvé připomíná Vokův syn Jindřich (†1310) a jeho syn Petr (1347). Jeho dědici spravovali rozsáhlý majetek (36 vsí) až do Joštovy smrti (1369), pak se rozdělili tak, že Oldřich podržel Příběnice se statky na levém břehu Lužnice a Petr s Janem Příběničky s majetkem na pravém břehu. Po smrti obou bezdětných bratrů spojil celé panství Oldřichův syn Jindřich (do r. 1412). Když panská jednota r. 1394 zajala podruhé Václav IV., věznila ho kratší čas na Příběnicích.

V dějinách příběnického hradu je nejvýznamnějším obdobím první třetina 15. století. Na hradě byli drženi husitští radikální kněží, mezi nimi Václav Koranda z Tábora. Vavřivec z Březové ve své Husitské kronice líčí, jak se Koranda zbavil okovů, uvěznil strážce, osvobodil své druhy a jednoho z nich vyslal do Tábora se žádostí o rychlou pomoc. Když se 13. listopadu 1420 objevil před Příběnicemi táborský hejtman Zbyněk z Buchova a zaútočil na hrad, rožmberská posádka, zaskočená a zmatená bojovným pokřikem z hradní věže obsazené osvobozenými vězni, byla přemožena, zatímco obhájci protějších Příběniček opustili své stanoviště a utekli. Rožmberští ozbrojenci, kteří přišli na pomoc z nedaleké Soběslavi, byli táborskými přemoženi. Dobytím Příběnic a brzy nato i Soběslavi získali táboři velkou strategickou, politickou i ekonomickou výhodu. Posunuli možné nebezpečí a hrozbu útoku do větší vzdálenosti od Tábora.

Za záborského panství byli na Příběnicích drženi významní vězni: Bohuslav ze Švamberka (do svého přechodu na stranu husitů) a Menhart z Hradce. Po smíru Tábora s králem Zikmundem r. 1437, kdy město bylo uznáno jako královské a byly mu dány do dědičného držení někdejší majetky pánů z Ústí a další statky, následovala dohoda s Oldřichem z Rožmberka o zničení hradů Příběnic a Příběniček s podhradím. Příběnické panství zůstalo Rožmberkovi a později se tu připomínají jeho úředníci (1548 písař, 1559 lovčí), podřízení patrně správě na Choustníku. Finanční tíseň však Rožmberky nutila, aby jednotlivé části panství dávali do zástavy a postupně rozprodávali. Když pak r. 1667 prodával hrabě Norbert Šternberk želečské panství knížeti Ferdinandu Lobkovicovi, bylo do kupní smlouvy zahrnuto i „celé pusté město dříve zvané Příběnice“.

Větší hrad Příběnice s městečkem a panské hospodářství na levém břehu Lužnice a menší hrad Příběničky na pravém břehu řeky byly spojeny mostem přes řeku. (obr vpravo)

Probuzení Vojty v 5:30 jehož plážový stan situoval do míst probíhajícího cyklo-závodu EPO SURVIVAL (https://eposurvival.cz/galerie-eposurvival-2017/) V 8:30 už je celkem klid, je po dešti a prsazuje se slunce, obchůzka zříceniny, kvetoucí jarní stráně nenechají jedno oko suché. Trasu volíme dále podél řeky, snídaně opět v penzionu potěší, pohled na důchodce špikující nemalé sele pod terasou namlsá.

P ř í b ě n i c e se rozkládaly na protáhlém poloostrově v meandru řeky Lužnice, Příběničky na protilehlé straně na podobném terénu. Hrad kontroloval všechen pohyb na řece a na pobřežní cestě a představoval středisko rozsáhlé rožmberské državy prostírající se od Jistebnice na severu po Soběslav na jihu a od Milevska na západě po Tábor na východně.

Na levém břehu Lužnice, tam kde záhyb řeky svírá poloostrov a jeho hřeben se zužuje v šíji, byly hospodářské objekty, nad nimiž vynikala čtyřboká hranolová věž. Těsně za nimi byl ostroh s prvním hlubokým příkopem, který se dal přejít jen po padacím mostu. Za ním uzavíral přístup do předhradí mocný násep s plaňkovým hrazením a branou, k níž přiléhaly příbytky a hospodářské stavení. Vzadu končilo předhradí druhým příkopem, vytesaným hluboko ve skále. Na dlouhém úzkém konci ostrohu, spadajícím k řece skalnatým srázem, stál uvnitř kamenných hradeb hrad Příběnice. Vstupní bránu střežila osmiboká věž oddělená od hradního paláce a nádvoří příčnou zdí. Palác pozůstával ze dvou oddělených velkých místností se samostatnými vchody. Jeho průčelí zpevňovalo pět opěrných pilířů. Budova za palácem byla patrně kaple, u níž se v l. 1379 a 1386 vyhlašovaly odpustky. Před jižním průčelím paláce procházel parkán. Na jihovýchodní nároží hradby navazovala zeď sestupující dolů k řece, kde sledovala její tok až k severní hranolové věži při bráně u táborské cesty.

V takto vymezeném prostoru existovaly vedle sebe hrad a městečko. To bylo blíž k ohybu řeky Lužnice. Podél jejího rovného toku se táhl latrán, krátká ulička s domky na obou stranách, a také (jak naznačují písemné prameny) špitál, který stál pravděpodobně mezi latránem a hradem. V tomto předhradí žili asi ve 21 domcích lidé pečující o potřeby hradu.

Ř e t ě z o v ý - m o s t
Unikátní, poslední řetězový most v Evropě, postavený v empírovém slohu u obce Podolsko na silnici mezi Pískem a Táborem v letech 1847-1848 stavitelem Vojtěchem Lannou z Českých Budějovic podle plánů ing. Schnircha a ing. Gassnera.Na svém původním místě stával 113 let až do roku 1960, kdy bylo rozhodnuto o napuštění Orlické přehrady. Pro jeho záchranu se rozhodlo, že bude přemístěn a jako nejvhodnější lokalita z třinácti navržených bylo vybráno místo mezi Stádlecem a Dobřejicemi. Bylo nutné přenést 2000 kamenných a 1100 ocelových částí.Základní nosnou konstrukcí mostu jsou čtyři řetězy uspořádané ve dvou dvojicích. Řetězy jsou uloženy na dvou kamenných branách o půdorysu 4 x 9 metrů. Délka mostu od kotevních bloků je 157 metrů, šířka šest metrů. Železné části mostu váží přibližně 100 tun.V roce 1959 vyhlášen národní technickou památkou. Maximální hmotnost vozidla je 1,5t.u.

Blížíme se k hradu Dobronice, dáváme občerstvení, stoupáme k hradu - začíná krápat a tak tříset letá lípa s výhledem na řeku je ideálním místem na svačinku. Slunce opět zazáří a hrad vábí k dobytí. Volíme cestu přes zeď, je zavřeno.

H r a d - D o b r o n i c e
Hrad vznikl patrně na počátku 14. století. Od roku 1322 byl sídlem vladyckého rodu, který se po něm psal. V roce 1455 přešel do rukou Rožmberků. Na počátku 16. století byl za pánů ze Rzavého pozdně goticky přestavěn. Roku 1691 se stal majetkem jezuitů, kteří ho do roku 1727 užívali jako letní rezidenci. Po zrušení řádu byl ponechán svému osudu a změnil se ve zříceninu. Dispozice hradu byla dvojdílná. O původní podobě a rozsahu předhradí doposud nic nevíme. V čele jádra se vypíná okrouhlý bergfrit vevázaný do čelní hradby. Již v prvé fázi hrad obsahoval dvě palácové budovy. Jedna se nacházela v nejchráněnější zadní poloze. Druhý, trojprostorový palác ležel při boční straně nad řekou tak, že jeho čelní strana tvořila část čela jádra. Pozdně gotická přestavba byla vedena snahou opatřit starý hrad dostatečným množstvím reprezentativních a pohodlných obytných prostor. Téměř celou západní stranu jádra zaujalo nové křídlo, jehož součástí se stala i místnost zaklenutá sklípkovou klenbou. Rozšířen byl i zadní palác. Rozšíření předního paláce si vynutilo posun čela hradu do šíjového příkopu. Jádro bylo zřejmě od předhradí původně odděleno dvěma příkopy. Na úzké ploše mezi nimi nyní vznikl nový "přední zámek", jehož část byla podsklepena a který v přízemí kromě rozlehlé průjezdní klenuté místnosti obsahoval i rozměrnou roubenou komoru. Dle starých popisů na hradě existovala ještě jedna ve starém paláci. Prvá fáze hradu je pěknou ukázkou rozvíjení bergfritového typu, v tomto případě obohaceného o druhou palácovou stavbu. U pozdně gotické přestavby překvapuje minimální pozornost věnovaná otázkám obrany, která zůstala zcela pasivní a zaostávala výrazně za dobovým standardem..

Bechyni zažíváme při dramatickém osvětlení, oběd na náměstí celkem přichází jen tak tak těsně před vysílením, malá sladká cukrovinka s kávičkou probíhá nedaleko v cukrárně. Leje v tu chvíli neskutečně - přívalový déšť je slabé slovo. Po dešti opět slunce - razíme směr TEJN !, cestou podél řeky míjíme feraty ...
http://ferraty.unas.cz/ferrata_bechyne.htm

B E C H Y N Ě
Prostor dnešního města byl osídlen již od pravěku. Při rekonstrukci náměstí v roce 2011 našli archeologové množství keramiky a keltské osídlení z období 1. stol. před naším letopočtem. V 9. století bylo na ostrožně nad řekou vybudováno slovanské hradiště (podle Kosmovy kroniky jedno z nejdůležitějších správních center tehdejších Čech). V roce 1268 místo získal král Přemyslem Otakarem II., který se zde rozhodl postavit svůj hrad. Jan Lucemburský pak roku 1323 v podhradí založil město. Po roce 1340 se v držení Bechyně střídají různé šlechtické rody – Šternberkové, Bechyňové z Lažan, Švamberkové i Rožmberkové a jako poslední Paarové Nejvýznamnější majitelé Bechyně přitom byli Šternberkové (na které upomínají náhrobní kameny v klášterním kostele) a poté v 2. polovině 16. století Rožmberkové. V té době došlo k významnému rozvoji města a k přestavbě původního hradu na renesanční zámek.Do roku 1776 byla Bechyně krajským městem, pak přišel úpadek na město okresní a postupná ztráta významu.Název města - První užití jména města se objevilo v roce 1167. Po smrti krále Přemysla Otakara II. se však majitelé zatím jen osady (než Jan Lucemburský rozhodl o změně z osady na město a nechal opevnit předhradí), často střídali. Od 15. století vzkvétalo ve městě také hrnčířství, které zde založilo keramickou tradici. První keramická dílna tu vznikla koncem 19. století. V roce 1884 byla ve městě otevřena nejstarší odborná keramická škola v Čechách, která dodnes funguje a nadále se v ní vyučuje...

Tejn a rozhledna S E M E N E C
Není nad to se na chvíli stát pretěkárem a důstojně se osprchovat s běžci v rámci akce Vltava Run 2017, zkrátka načasování vrcholí .. během večeře vypozorujeme pohyb běžců, bereme igelitky s ručníkem a vcházíme do budovy směrem ke sprchám, luxusní koupel před spaním. A Tejn .. Tejn je prostě Tejn.
O víkendu 13. a 14. května proběhl již čtvrtý ročník běžeckého štafetového závodu Vltava Run. Na start na šumavském Zadově se letos postavilo celkem 3507 běžců v 296 týmech, aby zdolali 36 v průměru 10 km dlouhých úseků vedených těmi nejkrásnějšími místy jižních a středních Čech. Trať dlouhou 360 km s cílem na travnaté pláži u sportovního centra Hamr v Praze Braníku zdolal nejrychleji v hlavní kategorii 10-12 běžců obhájce loňského vítězství Beermental Elite v čase 23:06:28.

Týn nad Vltavou (německy Moldauthein) je město v okrese České Budějovice v Jihočeském kraji, 28 km severně od Českých Budějovic na řece Vltavě. V roce 2016 zde žilo přes 8 000 obyvatel a jeho katastrální území má rozlohu 4 303 ha.Turisticky je velmi zajímavé náměstí s kostelem sv. Jakuba, budova radnice a zámek v němž sídlí muzeum se sbírkou vltavínů. V muzeu je stálá výstava loutek tematicky spjatá s loutkářským rodem Kopeckých. Matěj Kopecký zemřel v roce 1847 v místní části (tehdy však samostatné obci) Kolodějích nad Lužnicí a je pohřben na vltavotýnském hřbitově. Historické jádro města je městskou památkovou zónou. V Bedřichových sadech park s přírodním amfiteátrem v podobě Otáčivého hlediště, které je jediné amatérské na světě...