Haťové dřevěné chodníky - Zpřístupněním mokřadů se otevřel celý prostor mezi Kristýnou a hranicí s Polskem. První haťový chodník vede právě od bodu Trojmezí, druhý začíná na cyklostezce kroužící kolem zatopeného lomu Kristýna. Obě trasy se dají projít po celé délce a zpět, přičemž na konci je dřevěné odpočívadlo a dvě horské lavičky.

Trojmezí – místo, kde se setkávají hranice tří států. Na mapě Evropy jich najdeme desítky. Česko – německo – polské Trojmezí leží na soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka. Státní hranice vedou středem obou toků. Nachází se necelé 2 km od centra Hrádku nad Nisou a nedaleko německé Žitavy. Nejbližším polským větším městem je Bogatynia.
V roce 2004 se Trojmezí stalo svědkem Hvězdné chvíle Evropy, velké oslavy rozšíření Evropské unie. Proces otevření hranic by dokončen v roce 2007, kdy se Česká republika a Polsko staly součástí schengenského prostoru. Česko-polskou hranici lze překročit po lávce přes Oldřichovský potok. Břehy Nisy spojoval ještě nedávno Nebeský most, který býval 200 metrů od Trojmezí po proudu řeky, ale z důvodu špatného technického stavu byl zbořen. V současnosti města Hrádek nad Nisou, Žitava a Bogatynia usilují o výstavbu kruhového mostu přímo nad soutokem obou toků..

Žitava - V letech 1232–1237 byl v sousedním Budyšíně kastelánem hradu Jindřich z rodu Ronovců. Využil této doby a společně se svým bratrem Častolovem a za pomoci českého panovníka Václava I. získal zdejší území zahrnující hrad i s osadou. V listinách byli pak psáni s přídomkem de Sitavia.

Již zanedlouho po první písemné zmínce v roce 1238 roku 1255 Přemysl Otakar II. navštívil Žitavu a propůjčil mu městská práva. V roce 1248 je uváděn jako purkrabí ze Žitavy již zmíněný Jindřich z Ronovců. Kolem roku 1263 se oba Ronovci ze Žitavy stahují a území převzal král. Některé statky v okolí si ovšem Ronovci podrželi i nadále.

Po roce 1260 se Žitava stala rychle rostoucím významným královským městem. Byla zde založena mincovna a město bylo postupně opevňováno. V roce 1283 bylo město a velká část severních Čech zastaveny nakrátko braniborskému knížeti markraběti Otovi IV. Zástavu král Rudolf I. zrušil a území sám převzal. V letech 1291–1300 se zde konalo několik schůzek státníků. V roce 1310 se do Žitavy vrací potomek Ronovců v osobě Jindřicha z Lipé. V roce 1319 pak Žitavsko vyměnil s králem Janem Lucemburským za statky na Moravě.

Od roku 1346 se společně s dalšími 5 městy stala Žitava součástí lužického Šestiměstí. V roce 1390 úřad žitavských fojtů zastávali jiní z klinštejnské větve někdejších Ronovců, Anselm a Předbor z Ronova..
Po bitvě na Bílé hoře se stalo z Žitavy jedno z center protestantských českých exulantů. Někteří se zde usadili, jiní pokračovali dále do Drážďan nebo Berlína (v té době součástí Braniborska). Během Sedmileté války došlo k téměř kompletnímu zničení města. Na začátku 16. století město nejvíce obchodovalo s pivem, od 18. století začalo obchodovat i s textilem, který měl tradici v celé Horní Lužici.h.

Berzdorfer See -
koupaliště velké jako čtyři Máchova jezera

Leží v Německu jihozápadně od města Görlitz poblíž hranic s Polskem. Je to zatopený hnědouhelný důl, který má název podle blízké obce Schönau-Berzdorf.

Vodní plocha: 960 ha
Max. hloubka: 72 m
Objem vody: 330 milionů m³
Délka břehu: 15,5 km
Délka přístavu: 500 m
Kolem jezera vede 18 kilometrů dlouhá cyklostezka (vhodná i pro inline bruslaře).
V okolí jsou i možnosti projížďky na koních.

Lužické hory a Popova skála

Popova skála (565 m) je mohutné pískovcové skalisko, stojící na vrcholu mírně protáhlého zalesněného kopce mezi Krásným dolem a údolím Bílého potoka asi 4 km jihozápadně od Hrádku nad Nisou. Kopec je na severní straně spojen mělkým sedlem se Sedleckým Špičákem a na jihozápadě souvisí s Podkovou. Na jeho temeni je poměrně velká skupina rozeklaných skal, tvořená tektonicky porušenými a silně prokřemenělými křídovými pískovci a slepenci. Původně vodorovně uložené vrstvy sedimentů byly v blízkosti lužické poruchy vychýlené do různě ukloněných poloh a postupným zvětráváním po puklinách se skály rozpadly do mohutných bloků a balvanů, mezi nimiž vznikly četné dutiny nebo jeskyně. Na povrchu některých skal se také vyvinuly nepravidelné prohlubně a oválné skalní mísy.
Vrcholové skalisko Popovy skály je dominantou celé východní části Lužických hor. Tvoří je několik mohutných, o sebe opřených pískovcových bloků, mezi nimiž je poměrně široká svislá puklina. Mezi balvany, nakupenými na severní straně skály, vznikla malá skalní brána a několik menších jeskyní. Největší z nich se dříve nazývala "Backofen" (= Pekařská pec) a v 19. století ji prý využívali jako úkryt pašeráci. Další jeskyni se říkalo "Pferdestall" (= Konírna)

Zittau - Oybin / Jonsdorf

Tato rozmanitá trať zprvu vede městem Zittau, kdy se postupně dostává do luk a lesů. Po slušném stoupání se vláček dostane do stanice Bertsdorf. V této stanici se trať rozdvojuje, odkud jedno rameno pokračuje na Oybin a druhé na Jonsdorf. Směrem k Jonsdorfu vlak překonává ostré stoupání a po pár kilometrech se dostává do cíle. Při cestě na Oybin vlak projíždí hornatou oblastí, kdy se v cílové stanici Oybin objevují zhruba 100 metrů vysoké, masité pískovcové skály.
Obě cílové zastávky jsou vhodné k turistice, Oybin spíše k pěší chůzi, Jonsdorf i na kola. Z obou stanic se dostanete po turistických značkách i ke zřícenině hradu Oybin. Při cestě lesem potkáte mnoho skalnatých útvarů a zároveň i několik vyhlídek na hrad Oybin.
Zajímavostí je, že v letech 1912 - 1943 byla trať v úseku Zittau Vorstadt - Bertsdorf - Oybin dvoukolejná a nikdy na této trati nebyl trvale jiný, než parní provoz. Dříve šlo o úzkorozchodnou síť, jejíž součástí byla původně i trať Frýdlant v Čechách - Heřmanice.
Od roku 1998 zde zajišťuje provoz soukromá firma SOEG (Sächsich-Oberlausnitzer Eisenbahngesellschaft).
Cena je velmi přijatelná, jelikož je možné využít víkendové nabídky ČD, a.s. síťová SONE+, kdy na tuto jízdenku za 160,- Kč mohou jet dva dospělí cestující a 3 děti do 15ti let všemi osobními vlaky ČD z kterékoliv stanice v ČR a všemi vlaky na úzkorozchodné trati ze Žitavy. Jízdenka platí do 24.00 hod. dne zakoupení.
Dále se dá využít jízdenka LIBNET+ za 130,- Kč, která platí každý den a může na ní cestovat jedna dospělá osoba s jedním dítětem do 15ti let. Tato jízdenka také platí na všechny vlaky na úzké a na vlaky ČD a Railtransu na libereckém území.
Jízdní řád vlaků na této trati naleznete zde (pdf 3,3 Mb), jídní řády českých dopravců v sekci jízdní řády na těchto stránkách.
Technické údaje
délka tratě: celkem 16,8 km, z toho Zittau - Oybin 12,23 km a Bertsdorf - Jonsdorf 3,8 km
rozchod kolejí: 750 mm
největší stoupání: 38 ‰
rychlost tratě: 30 km/h.

https://www.zittauer-schmalspurbahn.de/wp/wp-content/uploads/2017/04/Info_SOEG_2017_cz.pdf

Parní lokomotivy

Parní stroje byly dovedeny do dokonalosti právě v případě parních lokomotiv.
Na malém prostoru musely obsahovat vše potřebné pro mnohahodinový provoz. Právě na lokomotivě se pokusím popsat funkci parního stroje (stacionární parní stroje fungovaly obdobně, ale měly navíc kondenzátory vody, odlučovače oleje a další rozměrné užitečnosti, zvyšující ekonomii provozu).

Jak to tedy fungovalo ?


Brzo ráno naplní ve výtopně kotel vodou (12) a zatopí v ohništi (8). Voda začne vařit, zvyšuje se tlak páry. Vařící voda v kotli má pod tlakem vyšší teplotu než 100°C, např. při 5 atm (pardon při 0.5MPa) má 151°C. Praskne-li kotel, tlak se sníží a voda se prudce změní v páru, proto jsou výbuchy parních kotlů tak tragické.
Za provozu je nutno udržet horní stěnu ohniště (9) pod vodou, jinak se poškodí. K tomu slouží injektor (33) pro doplňování vody a vodoznak (7) pro kontrolu. Pára se odebírá z parního dómu (13), umístěného co nejvýše nad hladinou, abu se voda nedostala do potrubí (16). Množství odebírané páry lze řídit ventilem (14,6) a ve spolupráci s polohou ovládací (reverzační) páky (4) řídit výkon stroje.

Protože pára při ochlazení kondenzuje, používá se přehřívač (19,20), který tzv. mokrou páru ohřeje na vyšší teplotu beze změny tlaku (ostrá pára). Ta je přez šoupátko (23) střídavě pouštěna na obě strany pístu (25) a koná práci. Šoupátko je ovládáno rozvodem (viz další obrázky) tak, aby připouštělo a vypouštělo páru ve správný okamžik. V koncových polohách (tzv. úvratích) nemá píst žádnou sílu. Aby se stroj v této tzv. mrtvé poloze nezastavil, je chod druhého pístu posunut o 90°, tj. v mrtvé poloze jednoho pístu je druhý uprostřed. Pro plynulý chod mají stacionární stroje setrvačník, který u lokomotiv nahrazuje hybnost lokomotivy samotné. Aby parní kotel nevybouchl přetlakem, když topič moc přiloží, je tu bezpečnostní ventil (10), raději dva.

A tady je použítí reverzačního mechanismu pro změnu směru jízdy. Krajní polohy jezdce v kulise představují maximální výkon stroje vpřed a vzad. Čím blíže ke středu, tím menší plnění válců párou (po kratší část cyklu) a tím nižší výkon stroje

Zdroj: http://steamer.cz/par_lok.html

Oybin - Hrad stojí na mohutné pískovcové stolové hoře ve výšce 514 m n. m. a vznikl jako mnoho jemu podobných – jako strážní stanoviště významné stezky spojující Čechy s Lužicí. Hrad byl založen kolem roku 1256 a vystřídal několik majitelů. Kromě Jindřicha z Lipé, Jana Lucemburského a dalších, byl v držení Karla IV. Ten jej nechal rozšířit a vybudovat zde celestinský klášter - stavbu, která dodnes bere návštěvníkům hradu dech. Do hradu se vchází po tzv. Jezdeckých schodech. Nelze přehlédnout zásobník na dešťovou vodu s kanálky, které jsou důmyslně vytesány do skály. Trasa pokračuje do západní části hradního komplexu s nejstarší stavbou, jíž je obytná věž pánů ze Zittau a která dnes slouží jako hradní muzeum. K vidění tu bývá řada atraktivních exponátů a bylo zde vystaveno mimo jiné brnění krále Václava a řada předmětů připomínajících Karla IV. V části pojmenované Císařský dům se nachází zachovaná dvouposchoďová zeď s okny, která umožňovala obyvatelům hradu opravdu impozantní výhledy.
Nezapomenutelný zážitek pro návštěvníky hradu Oybin představují však zejména pozůstatky klášterního kostela, zčásti vytesané do skály, kde na první pohled poutají pozornost velká, klenutá a nádherně zdobená okna a překrásná křížová chodba, která přivádí návštěvníky k původnímu klášternímu hřbitovu. Nachází se zde mimo jiné nejstarší náhrobek rytíře z roku 1550. Hřbitov dodnes slouží Městečku Oybin. Za ním vzadu stojí vyhlídková restaurace postavená ve švýcarském stylu a může být příjemnou zastávkou při okružní cestě okolo hradu, při které lze spatřit také druhý, větší zásobník vody o hloubce 5 metrů a skalní městečko. poté se můžete vrátit k pokladně, která je sice postavena v moderním stylu, ale přesto sem citlivě zapadá.