projekt generated by VisualLightBox.com

Tučný čtvrtek
O tučném čtvrtku bývala k obědu vepřová pečeně se zelím a knedlíky. Také se nemělo hledět na nějaký ten džbán piva. Na tučný čtvrtek si každý měl dopřát tolik piva a mastného jídla, co snesl.
Pátek a sobota utekla jako sen a už tady byla tak dlouho očekávaná masopustní neděle.!!

Masopustní neděle
Masopustní neděli se také říkalo neděle taneční. Hned po obědě vyhrávali hudebníci na návsi a zvali tak k muzice do hospody. Hned jak dohráli, tak se začaly otevírat vrata statků a dveře chalup a muži i ženy mířili k hospodě, kde už na ně čekali muzikanti se svými nástroji. Pivo teklo proudem, z bot tanečních páru se jen kouřilo a veselého křiku neubývalo ani v časných ranních hodinách.!

Masopustní pondělí
Druhý den, na masopustní pondělí, se pokračovalo v tanci. To byl tzv. "mužovský bál". Na takovou zábavu neměla svobodná chasa přístup a musela se spokojit s přihlížením. V kole bylo vidět jen samé ženáče a vdané. Hudebníci pilně vyhrávali, protože furiantští sedláci na nějakou tu zlatku nehleděli.!

Masopustní úterý
Masopustní úterek býval svátečním dnem. Byl to také tolik očekávaný den maškar, již bylo všude plno. V průvodu maškar bývaly figury nejrůznějšího druhu. Čím byla maska pitvornější, tím budila větší pozornost. Zúčastňovali se ho různé masky a ať už šlo o četníky, žebráky, cikány nebo jiné maškary, hlavní postavou byl většinou šašek. Jeho oděv byl zdobený barevnými papírky, na hlavě měl špičatou šaškovskou čepici a v ruce nesl bič na odhánění nemaskovaných.
Jinak tomu bylo v Hroznětíně, kde byl ústřední postavou průvodu medvědář s medvědem.
U každého stavení hudba zahrála dva až tři kousky. Maškary byly většinou odměňovány koblihami, vejci, uzeným masem, ale i obilím a penězi.
Masopust byl zakončen tradičním "pochováním basy", které symbolizovalo na 40 dní konec tanečních a hudebních veselic.

Muzeum lidových staveb v Kouřimi
bylo založeno v roce 1972 Regionálním muzeem v Kolíně jako záchranný skanzen, určený především pro památky lidové architektury ze zátopové oblasti přehradní nádrže Švihov (Želivka). Jeho původní sběrná oblast se zaměřovala na oblast Posázaví, středního Povltaví a Podblanicka. Již záhy po zpřístupnění muzea pro veřejnost v roce 1976 však došlo k první změně koncepce, která se zaměřila na prezentaci rozmanitých stavebních technik lidové architektury z celého území České republiky. Do muzea tak byly postupně převáženy četné stavitelské památky z Čech i Moravy, z nichž se však pouze některé dočkaly svého znovupostavení.
Již na konci 80. let 20. století se tento megalomanský záměr ukázal být nereálný – jak vzhledem k omezenému rozsahu muzejního areálu, tak k architektonické nesourodosti převezených objektů. Po roce 1990 byla proto sběrná oblast muzea zúžena na samotné Čechy (bez Moravy a Slezska), avšak tato změna koncepce byla pouze teoretická, neboť ve výstavbě nemohlo být pokračováno z důvodu zahájení vleklého soudního sporu o většinu pozemků muzea (od roku 1992), na které byl uplatněn restituční nárok. Jako náhradní řešení, které mělo eliminovat nemožnost stavebního rozvoje, bylo zvoleno pořádání četných národopisně zaměřených doprovodných programů, které v 90. letech 20. století získaly u veřejnosti značnou oblibu. Toto využití si ovšem vyžádalo několik adaptací stávajících objektů, neboť jejich charakter neumožňoval splnění provozních nároků na organizaci velkých programů pro veřejnost. Uvedené úpravy byly bohužel často v rozporu se zásadami památkové péče. Nicméně v roce 1996 byl areál muzea prohlášen kulturní památkou České republiky.
Teprve v roce 2012 se po dvaceti letech, v nichž byl zcela paralyzován rozvoj muzea, podařilo uzavřením dohody mezi Středočeským krajem a rodinou Lonských ukončit spor o pozemky v muzejním areálu. Souběžně s tímto významným počinem bylo podle zcela nově zpracované koncepce přistoupeno k realizaci projektu dostavby muzea. Zároveň probíhá postupná obnova stávajících objektů, jejímž smyslem je kromě nezbytné údržby odstranění následků nevhodných úprav z 90. let 20. století..