"Strážní hrádek u Dolních Heřmanic a jeho analogie", Hláska 1997Oslavu lemuje spousta míst vhodných k romantickému přenocování .. hláska, kterou jsme dobrovolně minuli ..

Zříceniny nejspíše pozdně středověkého strážního hrádku nad údolím Oslavy. O hradu lidově zvaném Templštejn nejsou v pramenech žádné zmínky. Dochovalo se pouze torzo hranolové věže.
Zřícenina hradu se nachází v lese asi 5 km jižně od Velkého Meziříčí. Dostaneme se na ni po žluté značce z Velkého Meziříčí (5 km) nebo z obce Oslava (3 km) Hrad stál ve svahu kopce a od okolní výšiny byl oddělen příkopem. Do dnešních dnů se z hradu zachovalo pouze nároží věže do výšky asi dvou metrů. V okolí stojí za zhlédnutí zřícenina hradu Dub a tvrz u Tasova.

Holomkův mlýn|

Pohodlná cesta končí u mlýna jménem Holomkův - Pan Holomek nejmladší ze všech Holomků nejholomkovatější zamezil průjezd po zpevněné komunikaci, cesta pokračuje "na divoko" po druhém břehu.

Mapová značka Mlýn s turbínou, který vyrábí elektřinu
Stručný popis Pravděpodobně nejstarší mlýn v oblasti Velkého Meziříčí. Nalézá se nedaleko Jelínkova mlýna, kousek od křižovatky cest do obcí Tasov, Kamenná a Oslava. Nad mlýnem je možné nalézt zříceninu hradu Dub.

Náměšť nad Oslavou - gotický hrad přestavěný na renesanční barokně upravený zámek..

Na místě dnešního zámku stával gotický hrad, zbudovaný v 2. polovině 13. století pány z Lomnice. Jeho pozůstatkem je válcová věž z lomového kamene. Hrad byl přestavován a rozšířen pozdně goticky, část stavby se později začlenila do renesančního zámku, který postavili v letech 1565 - 1578 Žerotínové, příznivci Jednoty bratrské. Od roku 1530 zde měla Jednota slavnou tiskárnu, v roce 1578 převedenou do blízkých Kralic. Po Bílé hoře prodal Karel st. ze Žerotína Náměšť svému příbuznému Albrechtovi z Valdštejna (1628), který ji za rok postoupil Werdenberkům. Od roku 1752 byl zámek v majetku Haugviců z Biskupic. Po požáru (1760) barokně přestavěn a upraven, odstraněny zbytky pevnostního charakteru.
Vstup do zámku přes hluboký hradní příkop po kamenném mostě s plastikami a tzv. hodinovou věží. Nad bránou žerotínský znak a letopočet 1578. Za bránou leží 1. nádvoří uzavřené zdí s romantickým cimbuřím. Vlevo se zvedá dvoupatrové východní zámecké křídlo. Dvouramenné schodiště vede k bosovanému portálu se znakem Jana ze Žerotína a jeho dvou manželek. Vpravo od portálu tři hrotitá okna zámecké kaple. Vnitřní pravoúhlé nádvoří má na západní a na jižní straně arkády, dnes v obou patrech zasklené. Průčelí zdobí tesané znaky a různé emblémy. Kamenná kašna s Neptunem je dílem G. Gialdiho, snad autora projektu zámku. Venkovní fasády působí stroze, člení je pouze okna a zdobí psaníčková sgrafita. Celek připomíná vzhled italských kastelů.
V 1. patře zámku je vedle vybraného nábytku, obrazů, lustrů, porcelánu, cínu, koberců a kachlových kamen, zejména sbírka historických tapisérií od renesance do 19. století (celkem 24 kusů) - např. ukázka vlámské renesanční verdury z let 1540 až 1550, figurální nástěnné koberce vrcholového baroka, pozdně barokní série z francouzského královské manufaktury v Beauvais, pozdně barokní vlámská verdura, francouzské rokokové koberce (grotesky) a nástěnný koberec z 19. století, dokládající úpadek tohoto umění. Manýristické štukové obrazce na klenbě zámecké knihovny vyplnil Carpoforo Tencalla freskami s mytologickými a alegorickými náměty.

L a m b e r k


Je psáno - při náštěvě hradu je možné zvolit několik přístupových cest.

Podle informací místních lze doporučit i pro zdatné zajímavou cestu ku hradu nebo zpět údolím Oslavy.

Za první skalou – v podstatě na úrovni posledního hradního příkopu, stojí tam informační cedule, vede příkrá pěšina dolů do údolí Oslavy. Tam lze sejít k nejstaršímu srubu na Ivančicku (Oslava je taková moravská trampská Sázava) a okolo něj jít zpět k bývalému rekreačnímu středisku. Jen pro zdatné a pokud neprší.Zřícenina hradu ze 14. st. Postaven mezi l. 1364 a 1376 Jaroslavem z Kninic. Na přelomu 14. a 15. st. byl základnou vojenských rot Jaroslavova syna Jana Sokola z Lamberka. Zbořen za feudálních rozbrojů kolem r. 1440. R. 1459 byl již pustý.Jihozápadně od vsi Březníka, na příkrém a protáhlém ostrohu při levém břehu řeky Oslavy se dochovaly nepříliš výrazné zbytky hradu Lamberka (vlastně Langenbergu).
Prvním vlastníkem hradu byla vladycká rodina z Miroslavských Knínic, mající v erbu kozí hlavu. V Březníku se objevila poprvé v r. 1360, kdy zde Jaroslav z Knínic zapsal své druhé choti Markétě 500 hřiven, a sídlila tu společně s vladyky z Náchoda. Miroslavské Knínice Jaroslav zřejmě prodal. Když v r. 1377 kupoval ves Zňátky, psal se již z Lamberka. Hrad musel být tedy vybudován někdy kolem r. 1370. Jaroslav z Lamberka získal ještě zboží v Žletavě, v Heralticích a ves Markvartice, ale v r. 1385 byl již mrtev. Zanechal po sobě vdovu Markétu a z manželství s ní syny Artleba a Jaroslava a z prvého manželství Jana (Ješka) Sokola a Vaňka. Markétini synové zůstali s matkou na zděděném zboží, ale na Lamberku sídlil i Jan Sokol.
V době svárů mezi členy vládnoucího lucemburského rodu, zejména mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem, se Jan Sokol z Lamberka proslavil jako smělý válečník, jemuž bojovnost vynesla i jeho zvláštní příjmení. Počátkem 15. století stál s proslulým Suchým čertem, Hynkem Jevišovickým z Kunštátu, na straně markraběte Prokopa. Spolu s jinými šlechtici podnikali pustošivé výpravy po Moravě a ničili hlavně majetek olomoucké kapituly. Jana Sokola za to stihla v r. 1402 dokonce církevní klatba. Z Lamberka se Jan Sokol zmocnil také Náměště nad Oslavou, když podporoval nepřátele jejího majitele Lacka z Kravař, a udržel ji až do r. 1408. V r. 1403 se podařilo markraběti Joštovi získat jej na svou a královu stranu. V r. 1404 ubránil Jan Sokol statečně spolu s Hynkem Jevišovickým z Kunštátu obležené Znojmo proti silnějšímu vojsku uherského krále Zikmunda a rakouského vévody Albrechta IV. V r. 1407 dobyl nočním útokem pohraniční město Lávu a podnikal z něho nájezdy do okolí. Poručníkovi rakouského vévody Albrechta V. Leopoldovi, který město oblehl, je vydal teprve za výkupné 23 000 dukátů pro markraběte Jošta. Po zahájení války Polska a Litvy proti řádu německých rytířů v r. 1409 vstoupil podobně jako Jan Žižka z Trocnova do vojska polského krále Vladislava II. Jagellonského a zajišťoval mu nábor dalších českých a moravských námezdních vojáků pro boj s řádem. 15. července 1410 se pak zúčastnil významné bitvy u Grunwaldu, která podlomila moc řádu. Jako oblíbenec krále Vladislava byl za bitvy v jeho tělesné družině. Po čase byl pověřen obranou nově dobytého hradu Radzina, avšak ještě v r. 1410 zemřel.
Po Sokolově smrti se ujal Lamberka jeho bratr Vaněk, stejně známý z loupeživých výprav, směřujících až do Čech a Slezska. Sokolovi synové Mikuláš a Jaroslav byli z příkazu polského krále Vladislava II. vychováváni v Krakově. Oba se účastnili husitských tažení a Mikuláš, někdejší hejtman sirotků, byl iniciátorem přivolání Jana Jiskry z Brandýsa na Slovensko. Baňkovo zboží († 1420) bylo prodáno, zčásti ještě za jeho života, jiným rodům; nějaký majetek prodal v Březníku rovněž Mikuláš Sokol z Lamberka (druhou část Březníku vlastnili Náchodští). Za sporu Jana Komorovského z Komorovic a Březníka s Matějem z Náchoda o Lamberk vyzval v r. 1459 Matěj Komorovského, aby dokázal své právo, které si osoboval na zboží zbořeného hradu Lamberka. To znamená, že Lamberk zanikl před r. 1459. Zbožím tehdy disponoval český král, který se ve sporu postavil na stranu Matěje z Náchoda. Lamberk byl asi rozbořen moravskými stavy po husitských válkách ve 40. letech 15. století jako svobodný hrad. Po vystřídání dalších majitelů připadl r. 1560 lamberský statek náměšťskému velkostatku.

.

Vojta získává přezdívku - když přimhouříme oči - S l a b ý _l o p a t á č

Daněčkům během 6 měsíce dorůstají pučnice, které v prosinci začínají kostnatět, po zimě nasazuje daněček první paroží (špičák bez růží) které vytlouká ve stáří 14 měsíců. Zvlášť dobře založení jedinci nasazují však mnohem dřív (ihned po zkostnatění pučnic) krátké špičky ve tvaru kuželíků, v dubnu až květnu je vytlučou a ihned shodí. Tito daňci pak nasadí jako roční paroží druhé, většinou silného špičáka nebo vařečkáče, shazují pak stejně jako daňci ve stáří dvou let, tj. v červnu následujícího roku. U dobře založených daňků mají druhé, popřípadě třetí parohy znatelnou růži, očník a opěrák, ukončené buď hrotem (šesterák) nebo v horní části s lodyhou rozšířenou až zploštělou, vytvářející malou lopatku, někdy vykrojenou. Toto a další paroží je pat vytloukáno v srpnu až září a shazováno v květnu, u starých daňků i v dubnu. Starším daňkům se tvoří lopaty, vznikající plošným rozšiřováním lodyh nad opěrákem. Podle síly lopaty se rozeznávají lopatkáči a lopatáči. Daněk s třetím parožím má zpravidla tři prsty na lopatce a nazývá se lopatkáč - troják, daněk se čtyřmi prsty se nazývá párák, a s pěti prsty kořenáč, má-li daněk na lopatě šest prstů je teprve lopatáčem, a to buď slabým, nebo silným. První prstovitý výběžek na spodu lopaty, palec, je buď jednoduchý, nebo u vyspělých daňků dělený. Poslední prst na konci lopaty se nazývá hák, bývá vyš a vyvinutý až u starších daňků. Nejlepší paroží má daněk mezi 6. až 10. rokem života. Daněk zpátečník má slabé krajkování na lopatě, které přechází ve zvlněné zakončení. Ve výjimečných případech nasazuje daněk též krátký nadočník (výsadec), a to většinou jen na jednom parohu. Zrůdy paroží se vyskytují velice vzácně (parukáč), daněk bez paroží (holec) nebyl dosud zjištěn. Dospělí daňci mají paroží rozložité, s dlouhými, pravidelně zaúhlenými lodyhami, s dlouhou a širokou lopatou ukončenou prstovitými výsadami, tzv. krajkováním, silným a zatočeným očníkem a opěrákem. Délka lodyh dosahuje 50 až 70 cm, obvod růží až 20 cm, rozloha až 80 cm, hmotnost 2,5 až 4 kg.

K r a v í _h o r a

Zbytky hradu založeného r. 1360. Vlastníkem byl Ješek z Náchoda, prodán byl Šelmberkům. Vstup byl chráněn stavbou neznámé podoby s hláskou. Dochovány jsou obvodové hradby, příkop, prohlubeň po studni, 5 m torzo hlásky. R. 1494 byl uveden jako pustý.

Jihovýchodně od vsi Kuroslepy, obklopeny lesem, zachovaly se zbytky hradu Kraví Hory – půlkruhová zeď válcové věže a hradní příkop. Hrad byl vybudován na levém břehu řeky Oslavy, vysoko nad jejím tokem, nedaleko přítoku říčky Chvojnice a ketkovického hradu. Nejlepší přístup k hradu, z něhož je krásný rozhled zvláště k jihovýchodu, je od Kuroslep. Tím směrem byl také hrad chráněn dosud zachovaným hradebním příkopem.
S Kraví Horou byly spojovány některé pověsti, jež zaznamenal kronikář Václav Hájek z Libočan; uvádějí, že po rozpadu Velkomoravské říše se zde Moravané skrývali před Uhry, mezi nimi i někteří válečníci, kteří se psali po Kraví Hoře.
První historická zpráva o blízké vsi Kuroslepy pochází z r. 1349, kdy ji vlastnil Ješek z Náchoda spolu s nedalekým Březníkem. Hrad Kraví Hora se uvádí poprvé v listině z r. 1367; název Kraví Hora použil jako svého přídomku zmíněný Ješek z Náchoda. Jeho syn, rovněž Ješek, prodal Kraví Horu a majetek v Kuroslepech rodu Šelmberků, avšak vladykové z Náchoda používali starého přídomku ještě po jistou dobu. Za neklidných politických poměrů počátkem 15. století, způsobených rozbroji mezi markrabaty Joštem a Prokopem, smutně proslula vojenská posádka z Kraví Hory, která plenila okolí, zvláště zboží třebíčského benediktinského kláštera.
Po Šelmbercích vlastnil hrad a majetek v Březníku jejich příbuzný Jan Komorovský z Komorovic,oněmž existuje poslední zmínka v r.1459.Po jeho smrti dostal zboží od krále Jiřího PoděbradskéhoMatěj z Náchoda a z Březníku;část statkuvšak získali vladykové z Kralic, což se stalo příčinou sváru, z něhož po smrti Matějově vyšli vítězně v r. 1492 Kraličtí. V listině krále Vladislava II. z r. 1494, potvrzující vlastnictví Kraví Hory a Kuroslep Bludovi z Kralic, je už zmínka o tom, že hrad Kraví Hora je pustý;byl prý dobyt jeho předchůdci a obyvateli Markrabství moravského a zbořen. Král Jiří z Poděbrad věnoval své právo na hrad Janu z Pernštejna, který je postoupil vladykům z Kralic. Po několika vlastnických změnách připadly Kraví Hora, Kuroslepy i Březník k náměšťskému panství, k němuž náležely do r. 1579.Kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Jižní Morava, Nakladatelství Svoboda, Praha 1981

Pár postřehů .....

J m e l í
Jmelí bílé je sice parazitní rostlina, ale přímo magických vlastností. Na její čarovné účinky věřili již Keltové a staří Germáni, kteří si pomocí jmelí přivolávali štěstí..
Pěstování - Množení parazitních rostlin není sice v zahrádkářské praxi úplně běžným jevem, ale když jde o možnost výdělku, kdo by to nezkusil. Mezi pěstiteli na to existují rozdílné názory. Někteří sadaři považují pěstovaní jmelí na ovocných stromech za barbarství, jiní si naopak lebedí, že díky finančním prostředkům z jeho prodeje si vybudují skvělý ovocný sad.Jak pěstovat ?

Jmelí se v zahrádkách nejlépe daří na jabloních, ale poroste nám i na ostatních stromech. Postačí k tomu několik bobulí, které rozmáčkneme, až z nich začne vytékat lepkavá šťáva, díky níž přilepíme obsah se semeny na strom. Nepoužívejme k tomu kosterních větví, ale naopak okrajových a ještě lépe bujných výhonků, tzv. vlků. Pak budeme mít jistotu, že tento malý parazit nebude ochuzovat strom o živiny nebo stínit ovoci. Abychom byli úspěšní, musíme tuto operaci provést v období od listopadu do začátku října. Pokusy o sázení semen do země jsou odsouzeny k nezdaru.

B o b r
Široké řezáky, které jsou bobřím poznávacím znamením, mají jistou symboliku. Lidé se zdravými řezáky mívají vyrovnanou povahu, zatímco ty nezdravé vypovídají o povaze nestálé. Je-li bobr vašim silovým zvířetem, nezanedbávejte zubní hygienu. Také byste měli rozvíjet vnitřní mír, pokud jej v životě nemáte. Meditace a kontemplace v tichu vám v tom pomohou.

J i h l a v a
(německy Iglau) je významná česká řeka protékající západní Moravou a ústící společně se Svratkou do Novomlýnských nádrží na Dyji (povodí Dunaje). Délka toku činí 184,5 km. Plocha povodí je 3117 km². Na Jihlavě se nachází vodní nádrž Dalešice. Některé úseky horního toku řeky před městem Jihlavou tvoří část historické zemské hranice mezi Čechami a Moravou. Řeka je zmíněna již roku 1197 (Giglaua). Název se běžně odvozuje od ježka (německy Igel) či jehličí, ale spíše pochází od keltského uig ("potok")

Průběh toku
Jihlava pramení na louce nedaleko obce Jihlávka v Jihlavských vrších na Českomoravské vysočině. Protéká městy Jihlavou a Třebíčí, v hluboké (až 160 m) dolině zařezané do Křižanovské vrchoviny a Jevišovické pahorkatiny, kde jsou na ní vzduty vodní nádrže Dalešice a Mohelno. V Ivančicích přetíná Boskovickou brázdu a přibírá své dva největší přítoky Oslavu (zleva) a Rokytnou (zprava). Pak proráží hřeben Bobravské vrchoviny a vstupuje do Dyjsko-svrateckého úvalu. Zde protéká Pohořelicemi a nakonec spolu se Svratkou ústí deltou zleva do střední věstonické novomlýnské nádrže - Nejhezčí úsek: Mohelno - Hrubšice

Přírodní památka - P e k á r k a
Geologická charakteristika: Severně exponované svahy tvořené rokytenskými slepenci permokarbonského stáří, které nad silnicí z Alexovic do Řeznovic vytvářejí mohutné až 30 m vysoké skály. Jedná se o červenohnědé až rezavohnědé hrubozrnné slepence s podpůrnou strukturou valounů. Největší valouny dosahují kolem 30 cm velikosti. Ve studovaném profilu se střídají hrubozrnnější polohy s valouny o velikosti okolo 10-20 cm, s polohami obsahující drobnější valouny (do 10 cm). Polozaoblené valouny jsou zrnitostně špatně vytříděné bez přednostní orientace. Ve valounech dominují spodnokarbonské droby. Rokytenské slepence představují sedimenty aluviálního (výplavového) kužele, ukládající se při v. okraji boskovického příkopu. Na lokalitě Pekárka se jedná o slepence ukádající se v proximální (svrchní) části tohoto výplavového kužele.Vladimír M e n š í k
(9. října 1929 Ivančice – 29. května 1988 Brno)
I když se to nezdá - ale hlavní motiv cesty - vzdát hold mistrovi a důstojně se s ním vyfotit

Klášter
R o s a _c o e l i

Zřícenina kláštera premonstrátek Rosa coeli (z latiny Růže nebes) se nachází na východním okraji města Dolní Kounice v okrese Brno-venkov. Jeho areál se zříceninou klášterního kostela a s barokní rezidencí je chráněn jako kulturní památka České republiky.
Podoba kláštera z doby před 14. stoletím není v ucelené formě známá. Při záchranném archeologickém výzkumu v roce 2012 v dnes stojící budově tzv. barokního konventu bylo identifikováno 5 stavebních fází předcházejících této stavbě. Nejstarší z nich představuje podlouhlá stavba z kvádříkového zdiva datovaná do závěru 12. století. Může být interpretována jako nejstarší fáze kláštera, nebo jako objekt darovaný klášteru při jeho založení.[5] Do současnosti se dochovala zřícenina kostela Panny Marie s navazujícím ambitem a rajským dvorem, obě gotické stavby pochází právě ze 14. století. Samotná kvadratura ale částečně využívá obvodových zdí původní románské klášterní baziliky (západní a severní obvodní zeď křížové chodby a severní stěna kaple svatého Jana Křtitele/kapitulní síně). Stavba ambitu zaklenutého křížovou klenbou byla zřejmě zahájena v 50. nebo 60. letech 14. století, horizontální spára svědčí o přestávce v budování, zbytek stavby byl dokončen v pozdním 14. století (refektář zmiňován 1388), možná i na začátku století následujícího. Z kleneb v poškozeném prvním patře jsou dochovány pouze konzoly. Obytné prostory kláštera se nedochovaly.[2][3]
Ambit byl citlivě opraven strahovskými premonstráty na přelomu 17. a 18. století (svorník s nápisem a rokem 1701), severně od něj řeholníci vybudovali trojlodní barokní rezidenci, která je nyní využívána jako byty. Roku 1902 byla křížová chodba nově zastřešena.[2][3] Západně od kláštera s kostelem, jehož areál je obehnán středověkou zdí, se nachází hospodářský dvůr s hrotitou bránou, hlavní přístup od města.[3]

Benediktinský klášter R a j h r a d

je konvent benediktinů založený dle tradice v roce 1045, který je od roku 1813 samostatným opatstvím. Nachází se v katastru města Rajhrad v okrese Brno-venkov, na pravém břehu řeky Svratky (před její regulací v 19. století na břehu levém), fakticky na ostrově obtékaném Vojkovickým náhonem (původní neregulovaná Svratka) a dnešní Svratkou. Celý jeho areál s kostelem svatého Petra a Pavla je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Na místě dnešního klášterního areálu dříve existovalo rozsáhlé opevněné velkomoravské hradiště nazývané Rajhrad (založeno okolo 950, zaniklo nejpozději o 100 let později). Rajhradský klášter je nejstarším založením klášterního typu na Moravě. Podle falešných listin z konce 13. století založil rajhradské proboštství český kníže Břetislav I. roku 1045, první věrohodná písemná zmínka o klášteře pochází z roku 1136 od Kanovníka vyšehradského. Podle Břetislavových falz byl konvent od počátku podřízen břevnovskému klášteru v Praze, ačkoliv tomu tak zřejmě nebylo.Současný klášterní komplex pochází z 18. století, byl postaven v letech 1721–1746 podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela; jeho projekt však nebyl dokončen. V roce 1813 se Rajhrad stal samostatným opatstvím, které zde fungovalo až do roku 1950, kdy byli řeholníci násilně vystěhováni. Areál byl posléze využíván vojensky. V roce 1990 byl zchátralý klášter navrácen benediktinům, kteří se o něj starají a snaží se pomocí sbírek sehnat peníze na opravy, díky čemuž je postupně areál rekonstruován.[2] V roce 1997 zde byla obnovena malá benediktinská komunita, jež zde pod hlavičkou rajhradského opatství působí dodnes. Mezi mnichy rajhradského kláštera byla řada osobností, mezi jinými významní badatelé o historii Moravy Josef Bonaventura Piter, Gregor Wolný a Beda Dudík. V řadě historických představených kláštera je výraznou postavou zejména Jiří Vojtěch Kotelík, jenž byl proboštem kláštera v letech 1623–1643. Řadí se mezi dobové přispěvatele evangelických spisů a byl spoluautorem četných knih. [4][5] Papež Inocenc XI. udělil privilegia převorům a opatům klášterů používat insignie mitru, kříž, prsten a berlu. Originální pečeť, která nese nápis „GEORGIVS ADALBERTVS PRAEPOSITVS RAYHRADENSIS“ převora Kotelíka nese všechny zmíněné znaky.