Bešaňová - vodní park

Co se zde léčí?
Termální voda z Bešeňové má blahodárné účinky na lidský organismus, především na pohybové ústrojí, urologické a ženské problémy, má také kosmetické účinky.

Další aktivity
Vitální svět: posílení imunitního systému, zbavení se stresů, relaxace a klid v duši -- inhalace, římská koupel, sauny, masáže, speciální lázně otevřené celoročně.
Relax centrum: kvalifikovaní terapeuté vám nabídnou masáže, světelné terapie, solária, fitness, aerobik nebo také hernu či odpočívarnu.
Plážový volejbal, tobogán, vířivkový bazén, tzv. mokrý bar.

Již Keltové znali prameny v Bešeňové
Blahodárné účinky těchto pramenů využívali už starověcí Keltové. Potvrzují to nedaleké archeologické nálezy. První písemný dokument o existenci obce je z roku 1279.
Voda z Bešeňové
Termální voda v Bešeňové má blahodárný vliv především na pohybové ústrojí, urologické či kosmetické potíže a vůbec na celý organismus. Složení: Na – sodík, K – draslík, Ca – vápnik, Mg – horčík, Fe – železo, Cl – chlór, NO – oxid dusnatý, SO2/4 – oxid síričitý, PO2/4 – oxid fosforičitý, HCO2 – kyselina kysličitá, H2S – sírovodík, Li – lithium, Mn – mangan, NH Voda v Bešeňové je geotermální a vyvěrá z hloubky 1987 metrů s teplotou 60,5 °C. Nebojte, na povrchu má v různých bazénech od 24 do 39 °C.

Kotvíme po přespání ve Spišské Bystré v Autocampingu Podlesok Hrabušice.

Ten se nachází přímo u vstupu do nejznámější a nejnavštěvovanější rokliny Slovenského ráje Suchá Belá. Je proto ideálním výchozím bodem do roklin Suchá Belá, Prielom Hornádu, Piecky, Veľký Sokol, Sokolia dolina a Kysele, na Tomášovský výhled a historické Kláštorisko. Autocamping Podlesok Hrabušice je tvořen z dvou samostatných oplocených areálů a nabízí ubytovaní v chatkách, vlastních stanech nebo karavanech- k dispozici je zde 18 přípojek elekřiny. V areálu naleznete samozřejmě sanitární zařízení se sprchami a WC, dále pak i výlevku na chemické záchody. Návštěvníkům je v areálu k dispozici volejbalový i tenisový kurt, večer pak můžete posedět u ohniště. Poblíž kempu najdete prodejnu potravin a několik kaváren a restaurací.

Chodník horskej služby a Kláštorská dolina

Prielom Hornádu a stupačky nad řekou
Z rozcestí Podlesok (545 m), které je hned naproti recepci autokempinku Podlesok, vykročte po modré značce přes mostek a dál po silnici okolo ranče Podlesok a kempu Turistický raj, za kterým dojdete na skálu nad začátkem rokliny Prielom Hornádu. Do Hornádu se tu vlévá potok Velká Biela voda. Po pěšině sestoupíte dolů a po mostě překročíte řeku na rozcestí Hrdlo Hornádu (530 m).
Stále sledujíc modrou značku se vydejte po kovové lávce podél řeky. Za ní povede úzká pěšina lesem, okolo zchátralé chaty, až na stupačky pod Zelenou horou. Stupačky jsou kovové rošty upevněné do skály několik metrů nad hladinou Hornádu.
Skála je na několika místech mírně vypouklá ven, takže se k ní budete muset trochu přitisknout. Průchod usnadňuje řetěz pro přidržení, ale pokud nemáte rádi výšky, stejně se tu dost zapotíte.
Jako další vás čekají stupačky pri Mníchovej diere. Ty vedou také poměrně vysoko nad řekou, ale skála je tu trochu nakloněná, tak je průchod jednodušší. Pohodová lesní pěšina vás odtud dovede až k Retazovému mostu, kde překročíte řeku a brzy vystoupáte k stupačkám nad Večným dažďom.
Pár dalších stupaček překonáte ještě před rozcestím Kláštorská roklina, ústie (520 m). Přímo od rozcestí můžete překročit řeku po lanovém mostu zavěšeném vysoko nad vodní hladinou. Vaše cesta tudy sice nevede, ale kdo by odolal vzdušné procházce po železných roštech s hezkým výhled do údolí řeky.
Kláštorská roklina
Kláštorská roklinou vede zelená značka, je asi jen jeden a půl kilometru dlouhá a výstup by vám neměl trvat déle než jednu hodinu. Výstup vede z velké části korytem potoka, ve kterém ale obvykle není moc vody, a i na jaře se dá lehce projít přeskakováním po kamenech a popadaných kmenech. Vzhledem na to, jak je Kláštorská roklina krátká, narazíte až na překvapivé množství vodopádů. Hned ze začátku je to Strakovov vodopád, podél něhož vystoupáte po žebříku po levé straně. Následuje Dúhový vodopád, s dvěma žebříky po pravé straně a kaskády Gustáva Nedobrého. Úzký průchod mezi skálami vás dovede pod Malý vodopád, podél kterého vystoupíte po žebříku po pravé straně, projdete okolo Machového vodopádu, a nakonec okolo maličkého, slabého vodopádu Kartuziánov s malými dřevěnými korýtky.
Kláštorisko
Posledním vodopádem končí výstup Kláštorskou roklinou a po dalších několika krocích se napojíte na lesní svážnici, která vás během pár minut dovede na široké louky Kláštoriska s turistickou chatou, nádherným výhledem na Vysoké Tatry a ruinami kartuziánského kláštera. Ten se pozvolna obnovuje a můžete si ho prohlédnout. Hned vedle chaty stojí rozcestník Kláštorisko, chata (770 m).
Variant pro sestup se nabízí víc, ale asi nejlepší je zelená značka, vedoucí zprvu po svážnici na rozcestí pod Kláštoriskom (765 m), kde odbočí vpravo a dál klesá lesní pěšinou až nad kemp Turistický raj, kde odbočíte na modrou značku a vrátíte se zpět do Podlesku.

Spišský Štvrtok

Je to katolícky, minoritský, kláštorný a gotický kostol s románskymi prvkami z 13. storočia, zbarokizovaný v roku 1693 a 1747. K južnej strane lode bola pribudovaná kaplnka Zápoľskovcov.
Kostol bol reštaurovaný podľa návrhu architekta L. Steinhausza v roku 1899 až 1901.
Je jednoloďový, s rovným uzáverom presbytéria. Na severnej strane je pristavaná sakristia a predstavaná veža. Štvorcové presbytérium a sakristia sú preklenuté krížovou rebrovou klenbou, loď valenou klenbou s lunetami. Fasády kostola sú hladké, veža v hornej časti má združené románske okná a je zakončená pseudogotickým ihlancom so štyrmi štíhlymi vežičkami z doby regotizácie z konca 19. storočia.
Interiér
Hlavný oltár sv. Ladislava je barokový z roku 1704, ambitový so stĺpovou a pilastrovou architektúrou, redukovaný nadstavcom a sochami, obrazom a akantovou ornamentikou (postranné dvere s obrazmi štyroch evanjelistov sú novšie).
Bočné oltáre, pendanty, sú barokové z prvej polovice 18. stor., nadstavcového typu so stĺpcovou architektúrou, uprostred sú obrazy nad sebou. Po stranách ústredného obrazu sú barokové plastiky. Pod chórom je oltár Ukrižovania, barokový z druhej polovice 18. storočia. Kazateľnica je baroková, z polovice 18. storočia, podstavec tvorí karyatída, socha anjela. Po obvode rečnišťa sú točité stĺpiky a sochy štyroch evanjelistov, na baldachýne volúty so sochami anjelov, na zábradlí schodišťa vo výplniach akantové ornamenty. Krstiteľnica je ranogotická, kamenná, z čias stavby kostola, t. j. z 13. storočia. Na čelnej stene lode nad triumfálnym oblúkom je socha Immaculaty v glorii. Socha je baroková, zo začiatku 18. storočia. V kostole je ďalej socha Panny Márie, rustikálna, baroková, z konca 18. storočia.
Lavice sú rokokové, na bočniciach s rokajovou ornamentikou z 18. storočia. V sakristii je barokový relikviár (pozlátené striebro s ružicovou ornamentikou z polovice 18. storočia), barokový krucifix (polychrómovaná drevorezba zo začiatku 18. storočia), barokový reliéf Ježiša pod krížom z polovice 18. storočia, baroková socha sv. Jána evanjelistu (z Kalvárie; polychrómovaná drevorezba z polovice 18. storočia).
Z pôvodného zariadenia kostola sa gotický krídlový oltár sv. Kataríny Alexandrijskej z čias okolo roku 1490 nachádza od roku 1806 v katolíckom kostole v Turanoch.

Spišský hrad

První budovy pocházejí z 11. stol. Později se hrad neustále rozšiřoval a rostl (prvky románské a gotické architektury). Do 2. pol. 15. stol. byl hrad v držení krále, poté v majetku rodů Zápolských, Habsburků, Turzovců i Csákyovců. R. 1780 hrad vyhořel. R. 1945 převeden na stát.
Na holém kopci s bělavou vápencovou skálou se nad obcí Spišské Podhradie výšce 634 m.n.m. pyšní a do dálky svítí tento nádherný hradní komplex. Spišský hrad je Mekkou všech milovníků hradní architektury, jedná se o jeden z nejrozsáhlejších hradních areálů Evropy. Hradební zdi obepínají území o celkové výměře více jak 41.400m2. Výrazná travertinová skála lákala lidi již odedávna – archeologický průzkum zde potvrdil existenci několikera hradišť, z nichž nejvýznamější bylo asi silně opevněné sídlo tzv. púchovské kultury. Dodnes je v terénu největšího nádvoří patrný tehdejší obranný val.

První hradní budovy zde vyrostly mezi 11.-12. stol., později se hrad neustále rozšiřoval a rostl. Přestavován byl mnohokrát, přesto ze zachovaly unikátní prvky románské a gotické architektury. Významu hradu pomohla také jeho poloha na křižovatce významných cest, stal se také centrem správy širokého okolí. Palác si zde v 13. stol. postavil i Spišský probošt, když bylo jeho sídlo v podhradí zničeno. Spišský hrad byl až do druhé poloviny 15. stol. královský, později přešel do rukou řady významných rodů: Zápolských, Habsburků, Turzovců a nakonec i Csákyovců. Ti jej vlastnili až do roku 1945, kdy jej už jako ruiny převedli na stát. Obývali jej však jen do konce 17. stol., protože život zde nebyl příliš pohodlný. Studené zdi a hlavně absence jakéhokoliv zdroje vody na hradě (na ražení studny se hrad nachází příliš vysoko) šlechtické rodina vyměnila za množství luxusních zámečků v okolí. Na hradě tak zůstávala pouze skromná vojenská posádka. Zlomový byl požár roku 1780, po kterém se hrad definitivně stává zříceninou. Příčina požáru není jasná – existují však tři pravděpodobné scénáře. Případný blesk či opilou posádku doplňuje zajímavá teorie o zapálení hradu jeho samotnými vlastníky. Pohnutkou totiž mohla být daň ze střech, která se u takto rozsáhlého komplexu budov vyšplhávala neúnosně vysoko.

Dnes je hradní areál po archeologickém průzkumu z velké části přístupný a zakonzervovaný. Jedinou netknutou částí je pás budov ve východní části hradu, na kterou nezbylo peněz. Přesto vám důkladná prohlídka zabere poměrně dost času. Pokud chcete vnímat genia loci trosek tohoto majestátního sídla v klidu, doporučuji hrad navštívit brzy ráno či mimo sezónu. Do hradu se dnes vstupuje dvojicí bran. Od vlaku (západ) vstoupíte pravděpodobně tou menší, vedoucí na největší nádvoří. Od parkoviště na jihovýchodě vás cesta navede na silně opevněnou hlavní bránu. Unikátní jsou především mohutné zděné pilóny, mezi které se vzpříčila dřevěná zeď – první linie obrany vchodu. Z nádvoří za kasou můžete jít vzhůru do samotného jádra hradu, nebo na nižší, největší nádvoří. Obrovská plocha sloužila jako útočiště tábořícího vojska či okolního obyvatelstva. Nepřehlídnutelné jsou pozůstatky barbakánu ve tvaru písmene J a kruhové základy bývalé obytné pevnůstky Jana Jiskry z Brandýsa – pozdějšího skladu zbraní. Půjdeme-li do středu hradu, vystoupáme skrz bránu do tzv. románského předhradí. Zde zaujme především „nikam“ vedoucí bývalá brána horního hradu. Dále už cesta vede novou branou do samého srdce zříceniny. Majestátní donjon obklopují zdi paláců, z nichž nejcennější je ten starý románský. Za zmínku ještě stojí muzejní expozice a k ní přilehlá kaple a mučírna. Krásný výhled se vám naskytne z vrcholku věže. Výstup a sestup vede uzoučkým schodištěm přímo uprostřed obvodového zdiva věže.

Levoča

Historie
Levoča vznikla ze dvou původních slovanských osad, které pravděpodobně zpustošili Tataři v roce 1241. Nejstarším písemným dokladem, v němž se objevuje název Levoča (jako „Leucha“), je listina Bély IV. z roku 1249. V roce 1271 se Levoča stala hlavním městem Společenstva spišských Sasů. Již v roce 1317 je připomínána výslovně jako královské město.
Rozvoji města podstatně pomohla výsada práva skladu, udělená Levoči Karlem Robertem v roce 1321. Tato výsada nutila zahraniční kupce zůstat ve městě 15 dní a poskytnout své zboží k prodeji. Král Zikmund Lucemburský osvobodil roku 1402 levočské kupce od práva skladu v jiných městech a roku 1411 rozšířil levočské právo skladu i na domácí kupce. Roku 1419 byli Levočané osvobozeni od placení třicátků v celém Uhersku. Tím došlo k otevření neobyčejných možností svobodného obchodování.

Příznivý vývoj města vyvrcholil na přelomu 15. a 16. století a umožnil vznik takových uměleckých skvostů, jakými je dílo mistra Pavla z Levoče v městském kostele svatého Jakuba. Slibný vývoj města přerušil v 16. století rozsáhlý požár a v 17. století protihabsburské povstání. Přesto Levoča v tomto období zůstala centrem Spiše a v 19. století se stala střediskem slovenského národního obrození.
Bylo zde založeno známé Levočské lyceum, na které v roce 1844 přišli, po odvolání Ľudovíta Štúra z profesury na bratislavském lyceu, jeho žáci z Bratislavy v čele s Jankom Franciscim. Z významných slovenských básníků a národních buditelů, kteří v Levoči studovali a nebo působili je třeba připomenout Jána Botta, Janka Kráľe, Ľudovíta Kubániho, Pavla Dobšinského, dr. Vavra Šrobára, Alberta Škarvana a jiné.

Pamětihodnosti
Levoča si svou urbanistikou a hradbami zachovala charakter středověkého města. Je městskou památkovou rezervací.
Dominantou města je gotický kostel svatého Jakuba, obsahující jedenáct gotických a renesančních křídlových oltářů, včetně nejvyššího dřevěného gotického oltáře na světě (18,6 m), jehož autorem je pozdněgotický řezbář Pavel, zvaný Mistr Pavel z Levoče.[zdroj⁠?] Náměstí lemují renesanční domy. Kromě kostela svatého Jakuba stojí v prostoru náměstí také známá renesanční radnice. Ve městě jsou i další dva kostely s barokními interiéry, klasicistní budovy župního domu a evangelického kostela. Historické centrum obklopuje mohutný hradební systém o délce 2,5 km. Součástí opevnění jsou Košická a Polská brána nebo Prašná a Kupecká bašta.
K dalším památkám patří dům zvaný Brewerova tiskárna.

 

Bazilika Navštívení Panny Marie (Levoča)

Bazilika Navštívení Panny Marie na Mariánské hoře v Levoči patří mezi nejstarší poutní místa východního Slovenska. Pouť se zde koná každoročně první červencovou neděli.
Počátky mariánského kultu sahají až do 13. století. V roce 1247 zde byla postavena první kaple, kterou dal později opravit levočský farář Henrich. Mariánský svátek Navštívení Panny Marie se pojí s příchodem františkánů-minoritů do Levoče v roce 1311. Farář Servác dal v roce 1470 kapli přestavět na gotický kostel a byla tam instalována gotická socha Panny Marie. Lidé sem nepřestávali chodit ani během reformace, ale oživení poutí nastalo až po rekatolizaci. První velká procesí a pouť zde byla 2. července 1671. Dva roky na to se s papežským povolením stal kostel Navštívení Panny Marie místem získání odpustků. Další přestavby kostela byly provedeny v roce 1688 a 1819. V roce 1847 byla postavena dřevěná kaple pro řeckokatolíky.

Dnešní Bazilica minor
Poslední přestavba se uskutečnila v letech 1906–1914, kdy kostel získal dnešní podobu. Na hlavním oltáři zůstala původní gotická socha Panny Marie z 2. poloviny 15. století. Nový kostel byl vysvěcen spišským biskupem Janem Vojtaššákem 2. července 1922. Dnes je zde vybudován exerciční a řeholní dům a dům pro poutníky. Z poutního místa pro věřící latinského i řeckého obřadu z východního a středního Slovenska se postupně stalo celoslovenské poutní místo, které navštěvovali lidé navzdory těžkostem i během komunistického režimu.

Papež Jan Pavel II. a Mariánská hora

Během pouti
Význam tohoto poutního místa nezůstal nepovšimnut ani v Římě. Papež Jan Pavel II. povýšil kostel Navštívení Panny Marie 26. ledna 1984 na menší baziliku (bazilika minor).[1][2] O jedenáct let později 3. července 1995 se zde konala za jeho přítomnosti zatím největší pouť, které se zúčastnilo přes 650 000 lidí.

Roklina Suchá Belá

je snad nejznámější roklinou Slovenského ráje. A také jednou z největších a nejkrásnějších roklin, která je zpřístupněna soustavou odvážně vedených žebříků, lávek, můstků a stupaček.
Při průstupu roklinou Suchá Belá je potřeba dbát zvýšené opatrnosti, v hlavní turistické sezóně je rovněž nutno počítat s pomalejším postupem "díky" velkému množství turistů. Rovněž i v této roklině platí jednosměrný "provoz" zdola nahoru.
Nejvhodnějším nástupním místem do této rokliny Suchá Belá je Podlesok. Podlesok je vůbec logickým nástupním místem na množství dalších túr. Od rozcestníku před recepcí kempu Podlesok (550 m) budeme pokračovat přes louku (označeno značkařským kůlem) k jihu do ústí rokliny.
Přechod plochou dolní částí rokliny je usnadněn řadou dřevěných stupaček. Přesto jsou za zvýšeného stavu vody nejvhodnějším obutím gumáky a nebo alespoň kvalitní vysoké pohorky. V teniskách se roklina sice projít dá rovněž (stejně jako řada jiných), ale rozhodně nepatří k nejvhodnější obuvi do tohoto terénu.
První část cesty roklinou Suchá Belá nám zabere asi 35 minut. Po té se dostáváme pod první z vodopádů této rokliny – Misové vodopády. Tady konečně začíná exponovaný výstup roklinou. Nádherný dvoustupňový vodopád překonáme s pomocí dlouhého kovového žebříku.
Následují můstky a dřevěné stupačky a vzápětí další dva žebříky a opět dřevěné stupačky. To již procházíme nejužším místem celé rokliny zvané jednoduše Roklina, které nás po 20 minutách (od Mísového vodopádu) přivede pod Okienkový vodopád, který dostal své pojmenování díky skalnímu oknu, které musíme nad vodopádem překonat. To ovšem není jediné skalní okno v těchto místech.
Pokud se po té, co vyjdeme z úzké rokliny před vodopádem otočíme nazpátek, uvidíme druhé skalní okno. Většina turistů si jej nevšimne, přitom je svou velikostí souměřitelné se svým blízkým sousedem. I kolem tohoto dvoustupňového vodopádu projdeme jen díky odvážně vedenému kovovému žebříku. Prolezeme oknem a pokračujeme roklinou kratším úsekem s množstvím dřevěných stupaček ke Korytovému vodopádu (4 min).
I Korytový vodopád je dvoustupňový, jednotlivé stupně jsou odděleny mohutným evorzním hrncem, v němž voda bouřlivě víří. Tento úsek překonáme pomocí kovových stupaček a krátkého žebříku. Následuje rovnější úsek, který je při vyšším stavu vody suchou nohou těžko schůdný. Po sedmi minutách se dostaneme k místu, kde se dolina štěpí na dvě rokliny. My pokračujeme tou pravou větví rokliny s množstvím kovových i dřevěných stupaček a jedním krátkým žebříkem k místu, kde se roklina opět dělí (10 minut).
A opět si vybereme tu pravou větev, kde si užijeme posledních dřevěných stupaček rokliny Suchá Belá, které nás asi po třech minutách přivedou na rozcestí s lesní cestou. Tady odbočíme pro změnu vlevo a poněkud strmějším stoupáním se dostaneme k upravenému prameni vody (10 min). Na asfaltovou cestu to máme již jen pár metrů. Na cestě odbočíme doleva a za další tři minuty jsme u rozcestníku a turistického přístřešku s lavičkami Suchá Belá-vrch (959 m). zdroj - https://www.treking.cz/archiv/suchabela.htm.

Štrbské pleso

Je to horské morénové jezero vzniklé činností ledovců, které je druhé největší na slovenské straně Vysokých Tater. Leží v nadmořské výšce 1346,6 m. Má rozlohu 19,67 ha, je 640 m dlouhé a 600 m široké. Dosahuje maximální hloubky 20 m. Jeho objem činí 1 299 400 m³.

Vodní režim
Pleso nemá žádný povrchový přítok ani odtok. Potok Mlynica protéká 200 m východně. Severozápadně leží zarůstající Slepé pleso a jihovýchodně na Mlynici uměle hrazené Nové Štrbské pleso. Náleží do povodí Mlynice, ať už přímo nebo prostřednictvím jejího přítoku Lieskovce. Voda z něj v minulosti odtékala i do povodí Bielého Váhu[1]. Díky činnosti člověka však dnes odtéká voda pod zemí jen do povodí Popradu.[2] Voda u hladiny dosahuje průměrné roční teploty 6 °C při maximu 19 °C. Jezero zamrzá přibližně na 155 dní.
Fauna
V plese se vyskytuje pravděpodobně nejčistší genetická forma síha severního marény, který byl do něj uměle vysazen v roce 1929 a ještě v roce 1986 zde byl označen za druhou nejpočetnější. Počet jedinců ovšem v důsledku aktivit člověka a zvýšené tvorby řas klesal, přičemž tento pokles byl označen za kritický v roce 2001 a v roce 2016 zůstalo posledních několik kusů, takže její vyhynutí je pouze otázkou času.[5] Dále se v jezeře vyskytují pstruh potoční, štika obecná, hlavatka obecná, plotice obecná, okoun říční, jelec jesen.

Historie
Pleso patřilo liptovské rodině Szentiványi, od nichž ho v roce 1901 odkoupil uherský stát. Osada Štrbské Pleso na březích jezera vznikla v roce 1872, kdy tu byla postavena první chata. Historické jádro osady leží na čelní moréně mlynického ledovce. Je to nejvýše položená osada na Slovensku. Od roku 1880 zde návštěvníci plují na lodičkách.[6] Od roku 1885 má charakter klimatických lázní.

.

Popradské pleso

Popradské pleso (maďarsky Poprádi-tó; německy Poppersee) je ledovcové jezero v Mengusovské dolině ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Je 380 m dlouhé a 248 m široké. Má rozlohu 6,8695 ha a hloubku 17,6 m. Objem vody činí 87 397 m³. Leží v nadmořské výšce 1494,3 m v Mengusovské dolině.
Okolí
Na východě se zvedají stěny Ostrvy. V limbovém háji jihovýchodně od plesa se nachází Symbolický hřbitov obětí Vysokých Tater.
Vodní režim
Do jezera vtéká Ľadový potok z Ľadového plesa ve Zlomiskové dolině a odtéká z něj potok Krupá, který je zdrojnicí řeky Poprad.
Využití
Je to turisticky známé pleso, které se dříve nazývalo i Rybí pleso, jelikož bylo jedním z mála ples, ve kterém žily ryby. Již v 1. polovině 17. století o něm psal David Frölich.
U plesa se každoročně na podzim koná Den Horské služby s ukázkami záchranářských akcí. Původní chaty (Majláthova chata Uherského karpatského spolku a kamenná chata) vyhořely. V roce 1892 postavená třetí chata, sloužila až do roku 1961, kdy byla otevřená nová turistická Chata pri Popradskom plese s celoročním provozem. Nachází se zde stanice Tatranské horské služby. V roce 2010 byla znovu otevřena Majláthova chata.
Fauna
V plese byl vysazen pstruh potoční (latinsky Salmo trutta morpha). Dorůstá zde délky 280 mm a ve věku tří let hmotnosti 221 g.